1.

Úvod

2.	Time management

2.1	Co je to time management

2.2	Proč je time management důležitý

2.3	Jak čas plánovat

2.4	Nástroje managementu

2.5	Zásady time managementu a jejich význam pro sebeřízení

2.6	Uplatňování zásad time managementu

3.	Stres management

3.1	Neuropsychická zátěž a stres, jejich zdroje a dopady na člověka

3.2

Stres

3.3	Zátěžová situace

3.4	Ohrožující faktory

3.5	Syndrom vyhoření

3.6	Podmínky, možnosti a způsoby cílevědomého zvládání zátěže či stresu

3.7	Prevence zátěže a obranné mechanismy

3.8	Sebeřízení, životní program a efektivní životní styl

4.

Závěr

"1.3 Jak čas plánovat

Plánování času by mělo vycházet z analýzy aktivit uskutečňovaných v určitém, nejméně čtrnáctidenním období, v rámci předem stanoveného časového rámce. Analýza údajů získaných již v tomto relativně krátkém časovém intervalu může jedinci poskytnout zajímavé údaje o:
• obvyklých aktivitách,
• časové spotřebě, věnované různým činnostem,
• „časových žroutech“ a rezervách,
• rozložení různých aktivit v průběhu dne, týdne i celých dvou či více týdnů,
• pravidelnosti či naopak nepravidelnosti pracovního a životního režimu,
• pravidelnosti spánku z hlediska jeho začátku průběhu i konce.
Již sám grafický přehled čtrnáctidenního programu je dostatečně informativní. Pro úplnost je však namístě si jednotlivé aktivity promítnout do celkové časové proporce, například je vyjádřit v procentech a případně i je rovněž ztvárnit graficky. Získané kvantitativní a grafické údaje by si pak každý měl pravdivě interpretovat a objektivně zhodnotit.
Podrobnou analýzou je možné zjistit a porovnat kolik času člověku zabírá která činnost, co jsou největší „časoví žrouti“ (televize, doprava, domácí práce), v čem spočívají případné časové rezervy (lze si například lépe uspořádat pracovní režim, vhodně zorganizovat domácí práce či nákupy, vytvořit si efektivní systém prospěšných návyků). Podobnou analýzu (a stačí i takto krátkodobou) odborníci doporučují čas od času si zopakovat, zejména v situacích zásadnějších změn – změna zaměstnání, povýšení, sňatek, narození dítěte, změna bydliště apod. Teprve na jejím základě by měl člověk přikročit k vlastnímu plánování času. Při plánování času je třeba počítat s tím, že nové a neznámé úkoly budou vyžadovat větší časovou rezervu, opakující se úkoly člověk zpravidla postupně stíhá zvládnout daleko dřív. Důležité proto je, aby si tuto zákonitost každý v dostatečné míře uvědomoval a při plánování potřebný časový fond vhodně strukturoval, včetně jeho aktivní redistribuce v závislosti na získaných dovednostech a zkušenostech, které mu postupně dovolují snadno a mnohem dříve zvládat stále větší objem činností. Je přitom také nutné si uvědomit, že celkový dostupný fond času se vždy nekryje s časem aktuálně využitelným. Analýzu i plánování času mohou také lidé považovat za spíše zbytečné činnosti. Mnozí lidé skutečně mají za to, že „svou situaci přece znají“. Praxe však ukazuje, že bývají leckdy doslova překvapeni zjištěním, jak svým časem ve skutečnosti značně plýtvají. Navíc je objektivně zjištěno, že bez podrobné analýzy, předcházející každému plánování, se snižuje reálná možnost dosáhnout stanovených cílů. Není však přitom nezbytné, aby se jednotliví lidé jak analýze, tak vlastnímu plánování věnovali ve stejné míře. Někteří lidé mají tendenci plánovat spíše rámcově, zatímco jiní mají obvykle potřebu do své analýzy a následného plánování zahrnout co nejvíce detailů. Míra důkladnosti analýz a plánování času tedy zpravidla odpovídá osobnostním charakteristikám jednotlivců. Neměla by však být ignorována, ani přehnaně detailizována. Důležitost a naléhavost představují důležitá kritéria posuzování úkolů současně z hlediska významových a časových hledisek. Bývají vyjadřována v matici, ve které lze na jedné ose zachytit míru důležitosti a na druhé míru naléhavosti řešených problémů. Na tomto základě se pak řešené úkoly mohou členit na:
• úkoly důležité, ale nenaléhavé (ty by měly při správné organizaci práce představovat hlavní okruh problémů, jimiž je třeba se zabývat),
• úkoly důležité a současně naléhavé (jsou to obvykle ty, kterým je věnována pozornost především, protože jde o úkoly, které vyžadují okamžité řešení), (fakticky se nejvíc podílí na zátěži či stresu)
• úkoly naléhavé, ale nedůležité (mnoho lidí je upřednostňuje, protože jejich naléhavost berou jako vhodný únik před úkoly důležitými),
• úkoly nedůležité a současně nenaléhavé (představují spíše různé zábavy a hry), v tomto ohledu mohou při rozumné míře zastoupení přispívat k relaxaci.
Lidé by se měli především zabývat úkoly obsaženými v první odrážce, mnohdy jim v tom však brání jednak to, že to nezáleží jen na nich (nevhodná organizace práce a převaha operativního řízení), ale také to, že sami podléhají diktátu termínů (protože úkol má být splněn do konce měsíce, nezabývají se jim aktuálně, ale řeší ho až na poslední chvíli). A tak jak objektivní podmínky, tak subjektivní přístupy způsobují převahu úkolů důležitých a naléhavých. Význam úkolů nenaléhavých a nedůležitých pak spočívá v možnosti cíleně realizovat určitou relaxaci, pokud jsou zastoupeny v přiměřené míře. Je-li jich však příliš mnoho, ztrácejí lidé čas v málo užitečných záležitostech"