1.

Úvod

2.	Rozvoj organizačního a technického zázemí československé populární hudby

3.	Instrumentální populární hudba

3.1	Dechová hudba

3.2	Salonní hudba

3.3	Moderní taneční hudba

4.	Lidová zpěvnost

4.1

Lidovky

4.2	Trampské písně

4.3	Politické a agitační písně

5.	Hudební divadlo

5.1	Poválečné revue

5.2

Opereta

5.3	Zvukový film

5.4	Písňová tvorba

6.	Populární hudba za okupace a za druhé světové války

6.1

Swing

7.

Závěr

8.	Seznam literatury

"INSTRUMENTÁLNÍ POPULÁRNÍ HUDBA

V instrumentální hudbě po vzniku samostatného státu byly nejvýznamnějšími tři proudy; v souvislosti s budováním nové československé armády došlo k rozvoji dechové hudby, významný prostor měla nadále salonní, t.j. netaneční, poslechová hudba, ale hudebníci hrající právě hudbu salonní se stále více orientovali i na moderní taneční hudbu, ovlivňovanou postupně ve stále větší míře jazzem.
Armádní dechová hudba hrála významnou úlohu již během první světové války a z vojenských dechových orchestrů jak legionářských, tak i rakousko-uherských jednotek mohlo tak už začátkem roku 1919 být založeno 43 posádkových hudeb o šedesáti hudebnících. Počet hudeb i hráčů pak během let kolísal, ale při zachování stejného obsazení, tzn. při rozdělení na nástroje dřevěné, fanfárové a melodické žestě a bicí nástroje. K výchově mladých hudebníků do armádních orchestrů byla v roce 1923 založena Vojenská hudební škola, vedoucí adepty od čtrnácti let dvouletou přípravou na dva hudební nástroje. Kromě kapel vojenských existovala také tělesa civilní, neprofesionální, reprezentující některá města, spolky, podniky atd. a jimi finančně i jinak (např. pracovními úlevami) podporovaná. Těchto kapel mohlo být v republice až ke dvěma tisícům, hlavně v menším až středním obsazení. Repertoár dechových souborů tvořily jednak úpravy klasických skladeb a oper, tance, písňové směsi, skladby pro sólové nástroje a orchestr, především ale nově vznikající pochody a také tzv. lidovky, orchestrálně zhudebněné textované písně s lidovými motivy převážně ze života. Pro své orchestry často také komponovali přímo jejich kapelníci.
Salonní hudba navázala na své předválečné bytí, byla nadále hudbou určenou hlavně k oddechovému poslechu a to i přesto, že často šlo o hudbu vážnou. Tato hudba však byla upravena a zjednodušena tak, aby ji bylo schopno ocenit co nejširší (i laické) obecenstvo. Kromě živé produkce v restauracích, kavárnách, na promenádách či jiných společenských místech zaznamenala další rozvoj hlavně díky spojení s novými masovými médii – rozhlasem a filmem. Obsazení kapel bylo různorodé – od samotného pianisty přes několikačlenná uskupení až po velké, často dvaceti i vícečlenné orchestry. Nejprotěžovanější oblastí repertoáru byla domácí produkce převážně lidových tanců (upravena a hrána ovšem k poslechu), dále díla českých, ale i světových klasiků, v neposlední řadě byli zastoupeni i autoři současné české populární hudby.
Zatímco hudba dechová i salonní zůstaly po válce zachovány až na drobné odchylky ve svých původních intencích, s moderní taneční hudbou, založenou na jazzových postupech, se k nám dostala zcela nová hudební praxe. První náznaky této hudby se v Praze začaly objevovat v některých (převážně nočních) kavárnách ještě za monarchie, své příležitosti se ale naplno chopila až v čerstvém ovzduší nové republiky, kdy byla často také chápána jako určité okno či kulturní most na západ. Jazz přinesl i změny v obsazení kapel. V prvé řadě nástup bicí soupravy, po které byl i celý proud (jazz) pojmenován, dále banjo, saxofon a další do té doby nevídané nástroje, na něž se museli hudebníci učit, pokud chtěli uspokojit poptávku po nové hudbě. Nová hudba si žádala i nové skladatele. Ti se rekrutovali jednak již ze zavedené generace autorů populárně poslechové hudby, hlavně ale z řad mladých skladatelů, jazzem a s ním spojeným stylem života i žijících. Kromě kompozic čistě jazzových se ale skladatelé snažili spojit nový jazz i s vážnou hudbou a posluchačům ji tak přiblížit. K užšímu spojení těchto dvou proudů však i přes četné pokusy navzájem kombinující prvky obou a dílčí úspěchy pro jejich vzájemnou nesourodost nikdy nedošlo. Jedním z nejdůležitějších rozdílů mezi moderní vážnou hudbou a jazzem byl odklon pozornosti od melodické linky, do té doby zaujímající výsadní postavení, k výraznému, pravidelnému rytmu, který se naopak s melodií střetával často v určitém kontrastu, způsobeném např. hojným novým používáním synkop, pro jazz typických, a vytvářejícím tak určité jiskřící napětí. Díky strojovému rytmu našla pak tato hudba své ideální uplatnění právě jako hudba taneční. Šlágry se často stávaly textované taneční písně."

Klíčové pojmy jsou zvýrazněny tučně.