1.	Seznámení s knihou

2.	Zdůvodnění výběru tématu

3.	Spisovatelčin syn Emil

3.1	Předškolní věk

3.2	Prospěch na zvláštní škole

3.3	Zájmová činnost a integrace ve výtvarném kroužku

3.4	Sportovní činnost

3.5

Dospělost

4.	Popis části knihy Slovo odborníka

5.

Závěr

"Eva Frančeová je matka mentálně postiženého syna, která v průběhu péče o něj získávala řadu cenných odpovědí na otázky spojené s péčí o jedince se speciálními vzdělávacími potřebami. A právě tyto informace, zážitky a zkušenosti vložila do své publikace, kterou popsala jako „informační příručku, která snad pomůže rodičům překročit hranice ostychu a vkročit do společně se svým mentálně postiženým dítětem do široké společnosti všech spoluobčanů.“
První část obsahuje fiktivní deník autorčina syna Emila. Ten je vyprávěn právě Evou Frančeovou a je rozdělený do tří etap – předškolní věk, povinná školní docházka a dospělost.
Autorka popisuje život mentálně postiženého již od narození. Detailně popisuje řadu lékařských kontrol a dává tak rodičům návod, jak se o malé děti starat. Lékaři postupně odhalovali další a další Emilovi zdravotní problémy. Když maminka zjistila, že její syn bude s největší pravděpodobností mentálně retardovaný, začala se mu čím dál více věnovat a zpestřovat jeho život nejrůznějšími zážitky – například let letadlem nebo návštěvy koňské jízdárny. Všechny tyto činnosti jsou podle mě velice důležité. Mentálně postižené dítě by mělo mít možnost aktivně stráveného volného času. Autorka toto v knize zdůrazňuje popisem pocitů štěstí a radosti dítěte. Když se blížil školní věk, rodiče stále neměly v rukou přesnou synovu diagnózu. Ta rodiče zdrtila – od lékařů se dozvěděli, že Emil bude žít s trvalým postižením.
Na základě rozhodnutí odboru školství a kultury Obvodního národního výboru v Praze začal Emil navštěvovat zvláštní školu. Velice mě překvapilo, jak na konci školního roku v této vzdělávací instituci hodnotili žáky. Emil dostal vysvědčení s dvojkami a trojkami. To ale nemělo razítko ani podpis ředitele. Ve skutečnosti bylo totiž úplně neplatné. Platné vysvědčení si odnesla maminka. V něm byla krutá pravda – neprospěl. Toto je velice zajímavý způsob motivace dětí do další práce. V části knihy, v níž autorka popisuje povinnou školní docházku, se poprvé objevuje vsuvka v podobě popisu určité organizace, která pomáhá čtenářům v seznámení se s nejrůznějšími sdruženími: „Tehdy jsme se stali členy občanského sdružení pro pomoc mentálně postiženým (SPMP). ´ Sdružení pro pomoc mentálně postiženým vzniklo z iniciativy rodičů a patří mezi nejstarší dobrovolné organizace v České republice. Sdružení podporuje všechny iniciativy zabezpečující trvalé zlepšování podmínek života mentálně postižených občanů, včetně postižených kombinovanými vadami, v rodinách a v péči sociálních a vzdělávacích zařízení a prosazuje rovnoprávné postavení handicapovaných občanů. Organizuje nejrůznější aktivity pro občany s postižením k vyplnění jejich volného času během roku. Zaměřuje se na klubovou činnost, pokračovací večerní školu, sportovně rehabilitační činnost, společenská a kulturní setkání, turistické a poznávací vycházky po Praze a okolí. Pořádá rehabilitační tábory a pobyty s doprovodem v tuzemsku i zahraničí. Soustřeďuje se na shromažďování informací důležitých pro klienty a jejich rodiny. V souvislosti s touto činností pomáhá lidem, kteří se ocitli v těžké životní situaci a hledá ve spolupráci s ostatními institucemi řešení."

Seminární práce z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Práce je doplněna ukázkami z knihy. Práce obsahuje mnoho pravopisných chyb.