1.	Úvod – o komunikaci

1.1	Hlavní rozdělení komunikace

1.2	Další dělení

2.	Proces komunikace

3.	Politická komunikace

4.	Nejčastější problémy v komunikaci

5.	Seznam použité literatury

"2. Proces komunikace
V knize od Miroslava Foreta Komunikace s veřejností uvádějí autoři J. L. Gibson, J. M. Ivancevich a J. H. Donnelly nejrozšířenější model procesu komunikace. Má sedm podstatných částí:
1. komunikátor – ten, kdo něco sděluje, předává (osoba A),
2. kódování – jazykový soubor symbolů (jazyk),
3. zpráva – zpráva převedená do těchto symbolů; výsledek kódování (text sdělení),
4. prostředek – nositel zprávy (řeč),
5. dekódující příjemce – příjemcovy myšlenkové pochody, dekódování přijímané zprávy, interpretuje si na základě svých vlastních zkušeností obsah zprávy (co a jak příjemce pochopí, co si z toho vezme),
6. zpětná vazba – umožňuje vzájemnou, nikoli pouze jednosměrnou, komunikaci; výraznější u interpersonální nebo skupinové komunikace; reakce příjemce, může být: chápající pozitivní, chápající neutrální, chápající negativní nebo nechápající, žádající zpřesnění (příjemcova reakce, odpověď),
7. šum – faktory měnící záměr zprávy.
Čím více sdělovatel ví o publiku, tím efektivnější sdělení je schopen zkoncipovat a je také schopen vybrat si vhodnější prostředek komunikace. To představuje především technická, formální stránka komunikačního procesu, zpravidla nazývaná jako kanál. Lze vycházet z následujících kritérií: rychlost – například ústní komunikace je rychlejší než psaná; okamžitá zpětná vazba – komunikace face to face; osobní vliv – větší vliv, než neosobní, formální zpráva; rétorický účel – řeč je lepší pro přesvědčování, ale psaná forma dovoluje větší kontrolu; délka; potřeba záznamu; počet účastníků a jejich vzdálenost od udělovatele; dostupnost techniky; organizační omezení – náklady apod..

3. Politická komunikace
Anna Matušková v publikaci Efektivní politická komunikace uvádí, že schopnost umět jasně a srozumitelně formulovat sdělení je bezpochyby každodenní nutností každého z nás. Ve světě politiky pak dostává komunikace další rozměry. Dnešní politik by se tak měl nejenom dobře orientovat v politickém prostředí a rozumět mnoha problémům, které je potřeba řešit, ale zároveň musí být schopen jasně přinést svoji „message“ a doručit ji k voličům. Objevuje nutnost komunikovat na několika úrovních – globální, evropské, národní a samozřejmě i lokální. Úspěšný politik musí umět dobře komunikovat jak s voliči, tak svými oponenty či politickými partnery.
Umění komunikace, rétorika či schopnost přesvědčit oponenta byly nutností již pro občany Starověkého Řecka. Povinností ale i právem občana totiž bylo obhájit své stanovisko osobně přímo před Senátem, stejně tak chtěl-li si někdo stěžovat či vznést nějakou připomínku musel být schopný obstát ve střetu s tehdejšími profesionálními politiky. Neexistovala možnost si najmout právníka, který by občana ve sporu zastoupil. Tyto schopnosti byly trénovány v průběhu školního vzdělání. Zodpovědnost, kterou měl občan Starověkého Řecka je v moderních zastupitelských demokraciích v podstatě delegovaná na politiky. Součástí politické rutiny se často stává mediální trénink, protože být dobrým komunikátorem není snadné.
Volič se často rozhoduje rychle a toto rozhodnutí nemusí být podmíněno analyzováním politických programů, ale často jen pocity, je-li nám kandidát sympatický, můžeme se s ním identifikovat nebo v nás naopak vyvolává averzi atd."

Univerzita Jana Amose Komenského, obor studia Sociální a masová komunikace, předmět Politická komunikace.
Třetí kapitola čerpá ze zdrojů, které jsou volně dostupné na internetu.