1.

Úvod

1.1	Obsah a úkoly organizace práce

1.2	Vědní obory zaměřené na zkoumání lidské práce

2.	Pracovní postup

2.1	Vytváření pracovních úkolů pro jednotlivce a skupiny

3.	Měření práce

3.1	Měření výkonu

4.	Organizace pracoviště

5.	Organizace pracovní doby

5.1	Pracovní režimy

6.	Ochrana života a zdraví pracovníků

7.	Služby poskytované pracovníkům

8.

Závěr

9.	Použitá literatura

"1.2 Vědní obory zaměřené na zkoumání lidské práce
Organizace práce využívá při řešení svých úkolů i jiných vědních oborů, které se z různých hledisek zabývají lidskou prací. Jde především o Fyziologii práce, psychologii práce, hygienu práce, sociologii práce a ergonomii. Ergonomii řeší činnost člověka i jeho vazby se strojem a prostředím.

2. Pracovní postup
Pracovní postup je výsledkem procesního organizování. Určuje časovou a prostorovou následnost vzájemného působení pracovníků, zařízení, pracovních předmětů, energie a informací. Jednodušeji řečeno řeší problém kdo, kde, kdy, s čím, co a jak bude dělat. Základem je PRACOVNÍ OPRERACE, definovaná jakou souvislá práce, kterou vykonává jeden pracovník nebo skupina pracovníků na určitém předmětu zpracovávaném současně na jednom pracovišti.
Při řešení pracovního postupu je třeba určit, které úkoly bude vykonávat člověk a které stroj. Rozdělit práci mezi jednotlivé pracovníky a pracovní skupiny. Stanovit způsob koordinace jednotlivých pracovních úkolů.

2.1 Vytváření pracovních úkolů pro jednotlivce a skupiny
Rozdělením práce mezi jednotlivé pracovníky a skupiny se vytváří pracovní úkoly a pracovní místa, která jsou opět vzájemně propojena kooperačními vztahy. Tato dělba a kooperace ovlivňuje náklady, rychlost provedení práce (průběžnou dobu), kvalitu práce, ale i možnost uplatnění jednotlivců.
Moderní přístupy vytváření pracovních úkolů vycházejí z nových požadavků techniky a technologie, změněné situace na trhu i kvalitativní změny pracovní síly. Prosazují především tyto zásady:
- Zajistit komplexnost pracovního úkolu. Má vytvářet funkční celek tak aby pracovník viděl výsledky své práce.
- Zajistit přiměřenou různorodou strukturu práce, aby byla vyloučena jednostranná zátěž a monotonie práce.
- Poskytnout pracovníkovi určitou volnost v jednání a vytvořit prostor pro uplatnění individuálních schopností.
- Využívat skupinovou práci.
Prosazují se především zásady, které spočívají v systematickém střídání pracovních úkolů, rozšiřování pracovních úkolů, obohacování pracovních úkolů a uplatňování skupinové resp. Týmové práce.

3. Měření práce
Nezbytnou informací pro efektivní řízení jsou údaje o spotřebě času na pracovní úkol. Jsou to normy spotřeby práce, které se uplatňují při plánování, projektování, operativním řízení práce, jsou základem pro kalkulace, tvorbu cen a slouží jako měřítko výkonu pracovníků nebo pracovních skupin pro jejich hodnocení a odměňování. Ucelený systém měření práce, kontroly dodržování norem, jejich soustavné objektivizace a využívání všech oblastech řízení se označuje jako časové hospodářství.
Mezi normy spotřeby práce patří výkonová norma, norma obsluhy, norma počtu a norma pracnosti.

3.1 Měření výkonu
Pracovní výkon je množství práce připadající na časové období (směnu, měsíc nebo rok). Základním problém měření výkonu spočívá v tom, že potřebujeme stanovit tzv. normální nebo standardní výkon. Za normální se většinou považuje průměrný výkon, dosahovaný při použití stanoveného pracovního postupu pracovníky s předepsanou kvalifikací.
Přístupy k měření výkonu jsou dnes ovlivněny stálým technickým rozvojem a změnami v organizačních strukturách i formách organizace práce. S postupujícím technickým rozvojem klesá počet dělníků a náklady na jejich práci představují v podniku jen velmi malé procento. Navíc v automatizovaných procesech ztrácí smysl měření výkonu jednotlivce a klasická úkolová mzda.
Vybudování vhodného časového hospodářství firmy vyžaduje systematický přístup a zahrnuje tyto kroky:"