1.	Paleografie

2.	Chronologie

3.	Genealogie

3.1	Genealogické pojmy

4.	Historická metrologie

5.	Diplomatika

5.1	Pojmy z diplomatiky

6.	Kodikologie

7.	Sfragistika (sigilografie)

8.

Heraldika

9.	Epigrafika

10.	Numismatika

"CHRONOLOGIE
- Nauka o měření času, jeho způsobech a prostředcích k tomu užívaných.
- 2 druhy chronologií:
- 1. Matematická (astronomická) využívá poznatků astronomie a příbuzných věd a stanoví na jejich základě objektivní jednotky sloužící k měření času od největších celků až k dimenzím minimálním.
- 2. Historická (technická) sleduje, jakým způsobem byl dělen a měřen čas u jednotlivých národů, resp. v kulturních okruzích v průběhu jejich vývoje.
- 2 základní složky funkce historické chronologie:
- 1. Převádět chronologické údaje minulosti v nejrůznějších psaných pramenech na dnešní způsob datování.
- 2. Sleduje jednotlivé chronologické kategorie v jejich historickém vývoji jako důležité instituce kulturních dějin.
- Křesťanská chronologie není izolovaným jevem, vyrůstá zejména ze zvyklostí antických i jiných pohanských, a to jak orientálních, tak místních.
- Vědecké zkoumání chronologie začíná až s polemikami s přípravou gregoriánského kalendáře, tj. reformy provedené pod záštitou papeže Řehoře XIII. (1572-1585).
- Rytmus raně středověkého života byl takřka výlučně agrárního rázu, řídil se přírodním koloběhem, kterému se přizpůsobil i církevní rok, navazující na starší zvyklosti. Církevní rok byl rozdělen podle liturgických potřeb církve, jež také vnesla jistý řád do denního rytmu – řád zprostředkovaný zejména kostelními zvony.
- Se stále složitějším životním rytmem se také podstatně rozšiřovaly řady lidí, kteří potřebovali být informováni přesněji o časových údajích. (italské komuny – orloje od 13. st.)
- Východiskem pro základní časové údaje se staly jevy astronomické, tj. pohyb či zdánlivý pohyb nebeských těles, jejichž délku poměrně přesně propočetli již starověcí učenci. Základní údaje jsou v podstatě 3 – rok, měsíc, den.
- Nejstarším kritériem pro měření času bylo nepochybně střídání světla a tmy, tedy den a noc, na něž navázalo konstatování o proměnách měsíce.
- Základem křesťanského a dnešního kalendáře se stal kalendář juliánský, vytvořený astronomem Sosigenem a uvedený v život G. J. Caesarem v r. 46 př.n.l. Tehdy byl běžný rok rozšířen na 365 dnů, rok 46 sám prodloužen o 90 dnů starého rozsahu (355+90) a zaveden pravidelný přestupný rok jednou po 4 letech. Takto přešel do středověku. Původně minutový rozdíl narůstal a během staletí nabyl značných rozměrů.
- Na základě složitých astronomických výpočtů byla 1582 bulou papeže Řehoře XIII. Ohlášena reforma kalendáře, nazvaná po něm gregoriánská.
- Církevní kalendář – svátky křesťanského roku – dvojího typu: pevné a pohyblivé. Pevné svátky jsou zpravidla svátky zasvěcené jednotlivým světcům katolické církve.
- Existuje základní kmenový materiál s příslušnými svátky té které oblasti.
- Vedle svátků pevných jsou v datovací praxi hojně užívány i svátky pohyblivé. Vázaly se na ústřední bod církevního roku – Velikonoce, které byly památkou na umučení a vzkříšení Kristovo. Ostatní pohyblivé svátky jsou zejména neděle před Velikonocemi a po nich. Některé pohyblivé svátky jsou kladeny i mimo neděle (Boží tělo ve čtvrtek po letnicích)
- Den byl dělen různými způsoby a samo označení má několikerý význam. Základním východiskem – východ a západ slunce. Denní rytmus ovládán církevními úkony, resp. zvoněním zvonů, které je ohlašovalo.
- Datování podle křesťanského letopočtu, tedy od narození Krista, bylo uměle zavedeno římským opatem Dionysiem Exiguem až 525. Toto datování se ujímalo jen pozvolna. V pramenech vyprávěcích je běžné sice už od 8. Století, v dokumentech úředních až od 9. a 10. st."

Práce je psaná v odrážkách. Klíčové pojmy jsou zvýrazněny. Kapitola 5.1 Pojmy z diplomatiky je zkopírovaná z internetu.