1.	Problematika Středního Východu

2.	Náboženský nebo politický konflikt?

3.	Sionismus a socialismus

4.	Vůdcovství Jásira Arafata

5.	Podpora Palestiny

6.	Politická situace arabského světa

„Události na Středním Východě nejen odhalily zkorumpovanost takzvaného "mírového procesu", ale také bylo, jako nikdy předtím, vrženo extrémně nemilosrdné světlo na rasistickou povahu sionismu a katastrofické zklamání palestinského vedení. Pouze Palestinci, kteří dlouhou dobu snášejí utrpení, vyšli se skutečnou ctí - jsou odhodlaní uskutečnit revoluci, ale sami na to nemají.
"Mírový proces" byl podvodem. Podle pozorování palestinského spisovatele Edwarda Saida (deník Observer, 12 října) byl tento podvod tentokrát ilustrován skutečně pozoruhodným způsobem. Nejenom že izraelský nejznámější válečný zločinec, Ariel Sharon (zodpovědný za smrt více 2000 palestinských civilistů v utečeneckých táborech Sabra a Shatilla v Bejrůtu v roce 1982), proklamoval izraelskou nadřazenost tím, že vystoupil na horu Haram al-Sharif, islámskou nejposvátnější svatyni v Jeruzalémě, ale učinil tak s podporou izraelského vůdce Jehuda Baraka, který mu zajistil čestný doprovod jednoho tisíce vojáků.
Takový incident nemůže být podceňován. Je to přesvědčivá demonstrace faktu, že Izrael s Palestinci Jeruzalém nikdy sdílet nebude. Je to také ukázka toho, že tyto události se netýkají náboženství a nakonec je to celé o politice, ačkoli vyjádřené v náboženském symbolismu. Je to také o Izraeli, utlačující palestinskou politiku. Bez Jeruzaléma, jako hlavního města, je palestinské národní osvobození nemyslitelné.
Náboženský zápas do jisté míry navenek tvaruje na obou stranách, ačkoli počátek tohoto proces byl u sionismu, a nikoliv u "militantního" islámu, jak nás přesvědčuje západní tisk. Sekulární sionismus vždy hrál s náboženstvím jako s rasovou kartou. Jeho neslavnější politický vůdce, Ben Gurion, byl v této hře skutečným mistrem a učitelem. Ve slavné bitvě o Sinajskou poušť s Egyptskou armádou během Suezské krize v roce 1956 řekl levocentristický a ateistický vůdce Ben Gurion izraelským vojákům, že nad jejich hlavami září svatozář Sinaje, jako by jejich rodiče pocházeli z časů Mojžíše. Chování vojáků tedy legitimizoval Starý zákon. Tato nechutná míchanice náboženství a moderní nacionalistické politiky se snadno přetransformuje do podoby náboženského rasismu.“

Jedná se o velmi subjektivní úvahu, práce vyžaduje doplnění informací z jiných zdrojů.