1.

Úvod

2.	První část

2.1.	Na Rio Dimití

2.2.	Zajatkyně Kohorošiwetariů

2.3.	Útok Karawetariů

2.4.	Zajatkyně a žárlivé manželky

2.5.	Život s Karawetarii

2.6.	Divocí Samatariové

2.7.	Bojovníci unucai

2.8.

Kurare

2.9.	Čarodějnický učeň

2.10.

Jaguár

2.11.

Puberta, veliká ropucha

2.12.

Otrávený šíp

2.13.

Prales bez konce

2.14.

Namoeteriové

2.15.

Násilí

2.16.

Fusiwe, náčelník Namoeteriů

2.17.

Fusiwe a Rašawe

3.	Druhá část

3.1.	Manželka Fusiwova

3.2.	Odstoupená manželka

3.3.	Halucinogenní drogy

3.4.	Amahini, Lesní duchové

3.5.	Stařec, panny a Hasubueteriové

3.6.	Stařec, panny a Hasubueteriové

3.7.	Surovost a pokání

3.8.	Tragická cesta reaho

3.9.

Zrada

3.10.

Yanoámský úklad

3.11.

Hranice a stařeny

3.12.

Pozvání Mahekototeriů

3.13.

Žhavé oharky

3.14.

Karyona

3.15.

Provokace Pišaanseteriů

3.16.

Mladá Tokoma a Fusiwův hněv

3.17.

Lidská oběť

3.18.

Bojovník a smrt

4.	Část třetí

4.1.	Yanoámský stoicismus

4.2.	Endokanibalismus a zabíjení vdov

4.3.	Odveta bez zášti

4.4.	Riokowe, nový náčelník Samatairů

4.5.

K Orinoku

4.6.	Punabueteriové

4.7.	Witukaiateriové

4.8.	Krveprolití

4.9.	Smutný život s Akawem

4.10.

První běloši

4.11.

Nešťastný Riokowův syn

4.12.

Poslední útěk

4.13.

Zlý svět bílých

5.

Závěr

6.	Použitá literatura

"1. Na Rio Dimití
Helena Valerová, tehdy jedenáctiletá holčička, žila se svou rodinou v Marabitanas na Riu Negru. Jednou, když se celá její rodina plavila po Riu Negru k ústí Dimití, je přepadli Indiáni. Helenu strefili šípem do nohy a když se snažila rodina utéci, museli ji tam nechat.

2.Zajatkyně Kohorošiwetariů
Indiáni odnesli Helenu s sebou. Když se probudila „kolem dokola bylo mnoho, mnoho, mnoho Indiánů, všichni nazí, s hlavou uprostřed vyholenou a úd vyvázaný vzhůru. Muži a ženy měli spodní ret jako napuchlý, protože mezi rtem a zuby měli obrovský smotek tabáku.“ Nerozuměla jejich jazyku. Několikrát se pokoušela o útěk, ale nemohla kvůli veliké bolesti z ran, které ji způsobily šípy. Asi po měsíci se Indiáni vydali do své velké vesnice. Když nastala noc, postavili si malé přístřešky se střechou na jedné straně tzv. tapirí. Cestou lovili opice, kance a když nebyla zvěřina, jedli banány, kukuřici, včelí med či palmové výhonky. Před tím než vstoupili do míst, kde na ně čekaly jejich manželky, si všichni pomalovali tělo na červeno pomocí urucú. I zajaté Heleně pomalovali tělo a také jí ostříhali vlasy. Večer se strhla hádka, neboť každý kmen – Karawetariové, Inamonaweteriové a Kohorošiwetariové si dělaly nárok na zajatou dívku. Avšak Ohiriwe, což byl náčelník Kohorošiwetariovů, nedovolil, aby si ji odvedli, a tak Karawetariové i s Inamonaweterii odešli jako nepřátelé Kohorošiwetariů. Poté se i Kohorošiwetariové vydali na cestu do své vesnice, které říkají šapun. Byl to kulatý veliký přístřešek s velkou střechou kolem dokola vytvořenou z listí a s velkým prostranstvím uprostřed.

3. Útok Karawetariů
Jednoho dne se po vesnici roznesla zpráva, že přijdou Karawetariové a všechny zabijí. Když šly ženy do lesa trhat palmy burití, nepřátelé opravdu přišli a vyhrožovali, že unesou všechny ženy. Ženy se daly na útěk a muži zatím nepřátelům běželi vstříc. Ženy prchaly celou noc, neboť je Karawetariští muži neustále doháněli. Když začaly šplhat na skály, objevily v nich jeskyňku, ve které se schovaly. Karawetariové je ale našli. Zabili všechny malé chlapečky a ženy odvedli s sebou.

4. Zajatkyně a žárlivé manželky
Všechny zajatkyně šly v zástupu a muži je hlídali, aby neutekly. Když se o to jedna pokusila, střelili ji háčkovým šípem do zad – takovým, který nejde vytrhnout. Večer se zastavili na místě, kde byly staré tapirí. Heleny se ujala Karawetarijská dívka, která se jmenovala Xoxami. Její bratr byl totiž tím, kdo Helenu zajal. V té době se už také Helena naučila indiánské řeči. Druhý den pochodovali dál. Večer po nich začali střílet šípy Kohorošiwetariové, kteří je neustále pronásledovali. Ve dne si ale netroufli a tak o nich Karawetariové říkali, že jsou „baby“. Po dlouhém pochodování se přiblížili ke skupině tapirí, kde na ně čekaly jejich ženy. Všichni se pomalovali jen „muži, kteří zabili, se nemalovali: vsunuli si do děr v ušních lalůčcích dvě hladké tenké hůlky a dvě hůlky si přivázali k zápěstí.“ Když zajatkyně vcházely mezi tapirí, Karawetarijské ženy na ně pokřikovaly a nadávaly jim jaké jsou špindíry a co že se vůbec opovažují přijít celé pomalované jako na hody. Xoxami zavedla Helenu ke své matce a představila ji jako Napaňumu . Její matka jí vzala pod svou ochranu. Druhý den ráno se vydali na cestu k velkému šapunu. Ženy neustále křičely a tloukly zajatkyně. V průběhu dne se podařilo utéct jedné ženě se dvěma Kohorošiwetarii."