1.	Účel trestu podle zákona

2.	Individuální prevence

3.	Generální prevence

4.	Absolutní teorie trestu

5.	Relativní teorie trestu

6.	Názor autora

"Generální prevence má zajistit ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům. Nejde pouze o hrozbu trestem, kdy spravedlivé a včas ukládané tresty mohou působit i na ostatní občany, kteří hodlají spáchat trestný čin, ale spíše se jedná o posilování důvěry veřejnosti v trestní právo tím, že jsou ukládány tresty z hlediska individuální prevence pokud možno adekvátní. Spravedlivý trest musí být neodvratný. Občané mohou být uložením trestu pachateli upozorněni na nebezpečnost, zavrženíhodnost i trestnost spáchaných trestných činů. Nezanedbatelná je otázka pocitu bezpečnosti všech občanů, právní jistoty a důvěry v právní systém, jež je představován soudy aplikujícími kvalitní zákony.
Nejznámější teorie účelu trestání lze rozdělit z hlediska jejich podstaty a historického vývoje na absolutní, relativní a smíšené.
Absolutní teorie trestu, vyjádřené formulí: „Trestá se, protože bylo spácháno zlo“, nespojují s ukládáním trestu žádné ostatní společenské úkoly. Tyto teorie spatřují účel trestu a tím i jeho podstatu v trestu samotném. Trest je chápán pouze jako spravedlivá odplata za spáchaný zločin. K zastáncům této teorie patří například Kant. Podle něj jediným úkolem trestu je uskutečňovat spravedlnost, bez které by stát nemohl existovat.
Relativní teorie vyjádřené tvrzením: „Trestá se, aby nebylo pácháno zlo“, přikládají trestu určité cíle užitečné pro společnost. Spojují podstatu trestu s účelem stojícím mimo samotný trest, tj. s ochranou společnosti, jedince. Prvek odplaty odmítají. Do této skupiny teorií trestu zapadá především i teorie psychologického donucení Anselma von Feurbacha, který rozlišuje prevenci na generální, která působí na všechny členy společnosti, aby nepáchali trestnou činnost, a speciální. Základem byla pohrůžka trestem, která jako určité psychologické donucení měla odradit od trestného činu. Naopak důraz na prevenci speciální kladl F. von Liszt. Ten je znám svojí diferenciací pachatelů na náhodné, napravitelné a nenapravitelné, vůči nimž je nutno volit odlišné preventivní postupy."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ