1.

Úvod

2.	Edward Shils: Občanský étos a občanská společnost

3.	Katherine Auspitz: Občanská ctnost – sobečtí a nesobečtí lidé

4.	Robert A. Goldwin: Práva, občanství a občanský étos

4.1.	Napětí mezi právy a demokracií

4.2.	Napětí mezi právy a občanstvím

4.3.	Veřejné a soukromé

4.4.	Občanský étos: území mezi

5.	Charles R. Kessler: Občanský étos a občanství v americkém zakladatelství

6.	Clifford Orwin: Občanství a občanský étos jako součásti liberální demokracie

7.	James.Q. Wilson: Oslabení občanského étosu a zločinnost

8.	Elie Kedourie: Perspektivy občanského étosu v třetím světě

9.	Myron Werner: Občanství a migrace; důsledky pro liberální demokracie

9.1.	Problémy migrace

9.2.	Pojetí občanství v rozvinutých průmyslových demokraciích

9.3.	Morální a politické aspekty

9.4.	Odumírá občanství?

10.

Poznámky

„Katherine Auspitz: Občanská ctnost- sobečtí a nesobečtí lidé
V průběhu historie byla občanská ctnost vykládána různě. Pro Machiavelliho v renesančním období znamenala vzácný, ale dosažitelný, klasický ideál. V období osvícenství měla být ctnost výsledkem života v řádně uspořádaném státě. Později, v 19.století, ji začali demokraté a někteří konzervativci chápat nejen jako hodnotný cíl, ale také jako „naléhavou praktickou potřebu“11. S tímto jejich názorem se autorka ztotožňuje.
Přestože lidé v různých historických obdobích nahlíželi na problematiku občanské ctnosti různě, jejich učení se shodovalo v následujících třech bodech:
1. sebeovládání je cennějším a také mnohem dostupnějším cílem než sebeobětování;
2. občansky přiměřený smysl pro vlastní „já“ se může rozvíjet pouze mezi sobě rovnými;
3. rovnost nemusí být absolutní, spíše je nevyhnutelná určitá sociální diferenciace, která sama může napomoci udržování svobody. 12

Podle Machiavelliho dává ctnost (virtu) člověku možnost jednat dle vlastní vůle, díky které může obstát i proti vrtkavosti osudu. Ctnostné jednání obsahuje především bojovnost a aby bylo ctnostné, musí dosáhnout stanoveného cíle. Dosažení cíle je důležitější, než jeho ospravedlňování.
Machiavelli nepředpokládá jednotu zájmů mezi občany. Považuje naopak za samozřejmé, že jsou zájmy mocných a zájmy lidu ve vzájemném protikladu. Nepovažuje to za nebezpečné pro společnost a neobává se ani sociálního konfliktu. Tím, co korumpuje stát, je podle něj sociální nerovnost a osobní moc, která je jejím nevyhnutelným důsledkem. „Majetek nemusí být stejný, ale žádný občan by neměl disponovat prostředky k podřízení ostatních.“13
Stejně jako Aristoteles rozlišuje Machiavelli tři formy vlády- vládu jednoho, několika a mnoha. Protože jsou všechny režimy přístupné korupci, každá z těchto forem vlády se může zvrátit v jinou: knížectví v tyranii, vláda nejvyšších aristokratů v oligarchii a vláda lidu v anarchii. Machiavelli i Aristoteles doporučovali vládu smíšenou, aby mohly dobré stránky všech forem stabilizovat obec.
Od této typologie státních zřízení se liší klasifikace Montesquieho. Uvádí republikánskou, monarchistickou a despotickou formu vlády, které mají různé hybné síly. Pro republiku je to ctnost, pro monarchii čest a pro despotismus strach. Nemyslí tím, že by se například ctnost nevyskytovala také v monarchii a podobně, není však pro ni hybnou silou.
Kromě ctnosti potřebuje podle Montesquieho republika lásku občana k republice. Jako základní hodnoty vyzdvihuje prostotu a střídmost. Aby fungovaly dobré mravy, požaduje republika jejich podporu v podobě výchovy.
Čest v monarchii a aristokratických republikách zdůrazňuje sociální rozdíly, občané těchto režimů nemají rovnocenné postavení. Funguje zde však rovnováha „soukromého zájmu a veřejného ducha“14. Montesquieu se domnívá, že duší aristokratické republiky je umírněnost, která je podobná střídmosti. Rozumí jí to, že „vítězové své postavení nezneužívají, neponižují a nevyhánějí poražené, respektují jiné názory a pokračují v dialogu.“15
Montesquieu považuje za škodlivé dva druhy nerovnosti: výraznou nerovnost mezi vládnoucími a ovládanými, která ničí srovnatelný rámec, a jakoukoli nerovnost před zákonem, která ohrožuje vzájemnou solidaritu.
Autorka se dále zabývá otázkou sebelásky, amour-propre, a toho jak souvisí s chováním, které bývá považováno za obdivuhodné. Hovoří o tom, že „obdivuhodné chování nemusí pocházet z chvályhodných motivů- jestliže ctnost, odvaha, čest a věrnost pramení ze zištnosti a domýšlivosti, je to jen dobře, neboť jsou pak dosažitelné pro každého“.16 Cituje například Adama Smithe, který se tématu věnoval: „Je-li za vším domýšlivost, pak velkým tajemstvím výchovy je zaměřit domýšlivost k správným cílům.“17"