1.

Úvod

2.	Autorské právo, zákon a svazy

2.1.	Mezinárodní legislativa

2.2.	Legislativní rámec Evropské unie

2.3.	Autorský zákon

2.3.1.

Předmět autorského zákona

2.3.2.

Obsah práva autorského

2.3.3.

Výjimky a omezení práva autorského

2.3.4.

Creative Commons licence

2.4.	Autorské svazy

2.5.	Autorské svazy jako kolektivní správci

2.6.	Povinnosti uživatelů předmětu ochrany

3.	Představení autorských svazů

3.1.	OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním

3.2.

INTERGRAM

3.3.	DILIA – Divadelní, literární a audiovizuální agentura

3.4.	GESTOR – ochranný svaz autorský

3.5.	OOA-S – Ochranná organizace autorská

3.6.	OAZA – Ochranná asociace zvukařů – autorů

3.7.	SNA - Svaz nezávislých autorů

3.8.	SWOT analýza současného postavení autorských svazů

3.9.	Závěrečné zhodnocení

4.	Analýza dopadu autorského zákona

4.1.	Neziskové organizace působící v oblasti kultury

4.2.	Využití autorských poplatků

4.3.	Náhradní odměna jako daň?

5.

Závěr

6.	Seznam použité literatury

"1.1 Mezinárodní legislativa
Autorské právo je zajišťováno pomocí národních zákonů, které zajišťují právní ochranu v rámci konkrétního státu, avšak jako celosvětový právní rámec pro mezinárodní ochranu autorských práv slouží Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 8. 9. 18862. BÚ stanovuje určité minimální standardy ochrany autorských práv. Před ustanovením BÚ státy běžně neuznávaly autorská práva cizích státních příslušníků. Česká republika je členem od 1. 1. 1993, ale jako původní Československo signovala tuto úmluvu 22. 2. 1921. Správou plynoucí z BÚ se zabývá Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO – World Intellectual Property Organization) se sídlem v Ženevě3.
Zásadním pravidlem, které uznává WIPO, je požadavek, aby pro stejnou kategorii v dané zemi byl pouze jeden kolektivní správce. České autorské právo dále respektuje závazky plynoucí z Všeobecné úmluvy o autorském právu z roku 1952, z Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků a rozhlasových organizací ze dne 26. 10. 19614, uzavřená v Římě, někdy označované jako Římska úmluva, z Dohody o obchodních aspektech k právu duševnímu vlastnictví (tzv. Dohoda TRIPS) sjednané v rámci Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) dne 15. 4. 1994 a Ženevské protipirátské úmluvy z roku 1971.

1.2 Legislativní rámec Evropské unie
V rámci Evropské unie je v oblasti autorského práva pro českou legislativu závazná směrnice č. 93/98/EHS, o harmonizaci ochranné doby práva autorského a některých práv autorských, směrnice č. 92/100/EHS, o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví a směrnice č. 93/83/EHS, o koordinaci některých pravidel z oboru práva autorského a práv příbuzných právu autorskému vztahujících se na satelitní vysílání a kabelový přenos. Právní ochranou databízí se zabývá směrnice č. 96/9/ES. Závazná je dále směrnice č. 2001/29/ES, o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v Informační společnosti (Informační směrnice), směrnice č. 98/84/ES, o právní ochraně služeb s podmíněným přístupem a služeb tvořených podmíněným přístupem a směrnice č. 91/250/EHS, o právní ochraně počítačových programů.

1.3 Autorský zákon
Právním dokumentem, který se zabývá ochranou autorů, je v České republice Zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů souvisejících (dále jen AutZ). AutZ nabyl účinnosti 1. 12. 2000 a plně nahradil původní zákon č. 35/1965 Sb., který vycházel z monoistického pojetí autorského práva, tj. spojoval a upravoval totožně osobní a majetková práva autora. Aktuální AutZ je založen na kontinentálním pojetí autorského práva, podle něhož se autorem může stát pouze fyzická osoba. Jedná se tedy o specifický soukromoprávní zákon ve vtahu k Občanskému zákoníku, zákon č.. 40/1964 Sb. (dále jen ObčZ), s obsahem prvků práva veřejného.
Hlavní rozdíl AutZ od ObčZ spočívá především v tom, že předmětem práva ObčZ je ochrana osobnosti, kde jsou chráněny jednotlivé složky lidské osobnosti (§ 11 až 16 ObčZ), kdežto předmětem práva autorského jsou specifické projevy osobnosti autora. Zásadní rozdíl mezi zmíněnými okruhy spočívá také v tom, že právo na ochranu osobnosti má povahu 4 Vyhláška 192/1964 Sb., o Mezinárodní úmluvě o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací becnou osobnostní - tzn. náleží každé fyzické osobě bez rozdílu. Naopak právo autorské je možno zařadit do skupiny zvláštních práv osobnostních, protože jeho vznik je podmíněn realizací specifické tvůrčí činnosti. Z toho důvodu mohou autorská práva příslušet pouze tomu, kdo tuto činnost jako autor vyvíjí. Popírá-li tedy někdo autorství daného autora k jeho hudebnímu dílu, může se ten dovolávat porušení osobnostního autorského práva dle § 11 odst. 2 AutZ. Na rozdíl od situace, kdy osoba, jež dílo nevytvořila, je za autora považována, nejedná se již o porušení práva autorského, ale práva na ochranu osobnosti (obzvláště v případech, kdy by autorství k danému dílu mohlo např. porušit dobrou pověst osoby).
AutZ upravuje právní vztahy, vznikající v souvislosti s vytvořením a užitím díla. Autorské právo vzniká automaticky v okamžiku, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli vnímatelné podobě včetně podoby elektronické (např. zaznamenáno na papír či jiný nosič, předvedeno, nahráno, zazpíváno) trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho obsah, účel nebo význam. Základní podmínkou pro přiznání ochrany je, že dílo musí být jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti fyzické osoby (autora).:

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta sociálně ekonomická, studijní program Ekonomika a management, studijní obor Finanční management.
Práce je ve formátu Acrobat Reader (*.pdf). Obsahuje několik tabulek a 1 schéma, rozsah čistého textu je cca 38 stran.