1.	Význam a dosah spisu O duši

2.	Hrubý nástin dějin psychologie z hlediska chápání jejího předmětu

3.	Aristotelova návaznost na řeckou myšlenkovou tradici (presokratici a Platón)

4.	Základní principy Aristotelovy filosofie

5.

O duši

5.1.	Rozdělení spisu O duši a vytčení postupu výkladu

5.2.	"Duše jako první skutečnost přírodního těla, která má v možnosti život."

5.3.	Učení o třech složkách duše

5.4.	Vyživovací a plodivá složka, vyživování a rozmnožování

5.5.	Vnímavá složka a vnímání

5.6.	Obrazivost

5.7.	Žádostivost jako zdroj místního pohybu

5.8.	Rozumová složka duše a myšlení

6.	Pojednání, která rozšiřují výklady ze spisu O duši

7.	Závěr: Aristotelovo psychologické dědictví

"2.2 "Duše jako první skutečnost (entelechia) přírodního těla, které má v možnosti život."
V 1.kapitole II.kn. Aristoteles říká, že "každé přírodní těleso, které je účastno života, je podstatou, ale podstatou složenou." Z 1.2 víme, že složená podstata (úsia) se skládá z látky (hylé, hypokeimenon) a tvaru (eidos). Tělo, které " neurčuje podklad (hypokeimenon)", neboť má schopnost podléhat změnám, " je spíše samo jako by podkladem a látkou" (412a). Duše je potom definována jako "první skutečnost přírodního těla, které má v možnosti život" (412a), je tedy chápána jako určující neměnný tvar (eidos) živé bytosti, který přírodní tělo, mající život v možnosti, převádí ve skutečnost. Duše je tím, co dělá z přírodního těla - tělo živé. Je to život v živé bytosti. Pro objasnění toho, co je to duše, uvádí Aristoteles krásné příklady. Uveďme jeden z nich: "Kdyby oko bylo živou bytostí, jeho duší by byl zrak; neboť ten je podstatou oka. ...Oko je látkou zraku; jakmile ten zanikne, není to již oko, leč něco stejného jména, jako oko, jež je vytesané z kamene nebo oko namalované (412b)." "Duší" oka není ani čočka, rohovka či oční nerv, ale schopnost vidět, vidění samo. Části , z nichž se oko skládá, jsou nezbytné k tomu, aby mohlo vidění vystoupit, aby oko mělo smysl. Přitom oko je pouze částí těla. "Celé tělo - organismus - je celkem částí (nástrojů), které jsou schopny přijmou jednotný smysl, jako je smyslem oka vidět (J. Patočka, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 1993, OIKOYMENH, str. 25)."
Aristoteles znovu důsledně aplikuje základní pojmy svojí filosofie na vymezení pojmů duše (tvar, skutečnost) a těla (látka, možnost). V rámci tohoto vymezování řeší jejich vzájemný vztah. V (1.4) jsme již zmínili, že Aristoteles ideám nepřisuzuje oddělenou jsoucnost, jak to zřejmě dělá Platón, nýbrž idea se mu stává, vložena do věci ("Je nějaká koule mimo vnímatelné koule a nebo dům mimo domy z cihel? Jistě ne" Met. 8.kap. VII.kn.), imanentní podstatou jsoucna, stává se tvarem (eidos). Tvar, tvořící princip obecného a látku, která je principem jednotlivého, nejde jakožto části každé jednotlivé živé bytosti ve skutečnosti od sebe vzájemně oddělit a osamostatnit, lze je oddělit pouze v myšlení pomocí abstrakce. Obráceně řečeno: každá jednotlivá živá bytost je neoddělitelnou jednotou tvaru a látky. Dosadíme-li si za tvar duši a za látku tělo, zdálo by se, že Aristoteles chápe duši a tělo, jako dvě neoddělitelné stránky jakékoli živé bytosti. Ovšem v 5.kap. III.knihy píše Aristoteles o tzv. činném rozumu, o němž budeme podrobně hovořit později, že "je oddělen od těla, je neměnnný a nesmíchaný, jeho podstatou je skutečná činnost... Ale jen, je-li oddělen, je činný rozum tím, čím je, a jen tento je nesmrtelný a věčný." Jak rozumět tomu, že rozumná živá bytost je neoddělitelnou jednotou tvaru (duše) a látky (těla), a zároveň je nadána nesmrtelným, oddělitelným činným rozumem, který je částí jeho rozumové duše? Zde je rozpor. který Aristoteles neřeší. Nechává jej dalším myslitelům, kteří jej domýšlejí a interpretují často v duchu svojí vlastní filosofie. Uveďme pro ilustraci, jak protichůdnými směry se tyto výklady mohou ubírat, tři různé starověké a dvě novověké interpretace činného rozumu. Alexandros z Afrodisiady tvrdí, že činný rozum je projevem jednotného "božského rozumu", který je přítomen v celém vesmíru. Nejde tedy o vlastní rozum jednotlivého člověka. Averroes říká, že jde o rozum specificky lidský, ale ne ve smyslu individuálního rozumu jednotlivce, nýbrž kolektivního rozumu celého lidského rodu. Středověcí křesťanští myslitelé pak činný rozum dávali do souvislosti s učením o nesmrtelné duši. Hegel k tomu ve svých Dějinách filosofie píše, že "Klademe-li totiž tělo a duši jako jednotu, asi jako když se dům skládá z množství částí či jako když označujeme za jednotu určitý předmět a jeho vlastnosti, subjekt a predikát atd. - je to materialismus, jenž uvažuje obě stránky jako předměty. Taková totožnost je zcela abstraktním, a proto povrchním a prázdným určením, jež je neudržitelné, neboť forma a látka nemají stejnou hodnotu co do stupně jsoucnosti. Identitu, která má skutečnou hodnotu, je možno pojímat toliko jako takovou entelechii." Současný platónský badatel Gurthrie píše ve svém článku "Platónské názory na povahu duše", že i Aristoteles byl stejně jako Platón přesvědčen o tom, že člověk musí žít v souladu se svojí nejvyšší částí, a tou je nús. Této části platónského dědictví - nesmrtelného, "odjinud" přicházejícího nús - se Aristoteles, přestože uchylovvání se k mýtu považoval za slabost, nemohl vzdát."

V práci se objevuje řada pravopisných chyb a překlepů.