1.	Evropská integrace

2.	Nadstátní instituce

3.	Přístupy k integraci

4.	ESUO – Evropské společenství uhlí a oceli

4.1.	Stoupenci myšlenky evropského federalismu

4.2.	Neofunkcionalismus

5.	EHS – Evropské hospodářské společenství

6.	EU - Evropská unie

6.1.	Ekonomické obtíže 70. let

6.2.	Evropský parlament a další orgány

6.3.	Maastrichtská smlouva

6.4.	Rozšiřování unie

7.	Zákonitosti vyplývající z dosavadního integračního vývoje

8.	Závěrečné shrnutí

9.	Ideální model – podoba EU

10.	Seznam použité literatury

"Přesto zkušenosti z fungování ESUO ale ukázaly, že jsou-li některé sektory hospodářského života zemí integrovány a postaveny pod kontrolu společným orgánům, mohou být zpuštěny procesy, které rozšiřují společnou aktivitu o další sektory. Konkrétněji to znamenalo, že účastníci ESUO došli k závěru, že realizace společného trhu bude účinná jen tehdy, budou-li podniknuty integrační kroky i v jiných oblastech (Tomášek, 1994:11). Tato koncepce - označovaná jako neofunkcionalismus- je typická svým odklonem od federalismu, tedy posílením pravomocí členských států v orgánech Společenství, což se projevilo při vytváření Římských smluv. Rychlý hospodářský růst v zemích EHS přičítaný úspěchům všech tří Společenství opravdu vedly k rozšiřování o další sektory a ke zrychlení tempa integračních procesů. Zároveň docházelo k přelévání (spillover) pravomocí do nadnárodních institucí, které fakticky začaly získávat stále větší vliv. Jak ale ve své knize uvádí Pinder (1994, 207):" neofunkcionalisté brzy zjistili, že podcenili sílu národní loajality a národního státu". V 60.tých letech došlo k významnému ústavnímu konfliktu, hovoří se o tom, že prakticky zkolabovala ambice vytvořit nadstátní federaci.
Francouzský prezident de Gaulle demonstroval svůj odpor k zavedení většinového hlasování politikou prázdné židle, která vyústila ve známý Lucemburský kompromis. Ten ovlivnil proces rozhodování ve Společenství na několik příštích let, neboť díky němu přestalo právně platit pravidlo většinového rozhodování, nicméně politicky platné bylo, jak je uvedeno v Malé encyklopedii EU (1997:119), ostatní státy - nejen Francie - si "počínaly tak, jakoby bylo dohodnuto právo veta proti většinovým rozhodnutím Rady". Jak je zde dále uvedeno, následkem byla ochromující stagnace a výrazné zpomalení procesu nadnárodní integrace.
Ekonomicky obtížné období 70.tých let dále jen přispělo k tomu, že většina států se začala chovat defenzivně, "každý jednal sám za sebe a pro sebe" (Pinder, 1994:200). Velká Británie, která byla připuštěna do Společenství teprve v roce 1973, je známa pro své obavy z omezení národní suverenity a namísto ní propagovala spolupráci mezi nezávislými svrchovanými státy. Svou jasnou podporou volného trhu dala najevo, že chápe ekonomickou integraci odděleně od integrace politické. Britové zůstali skeptičtí vůči posilování a rozšiřování pravomocí Evropského parlamentu. Ne náhodou je právě národní parlament v této kolébce demokracie pokládán za jediného garanta legitimnosti politického procesu. Jachtenfuchs (1997:21) ve své studii uvádí, že se v 70.tých letech celkově projevila u všech členských států tendence obracet se spíše na národní parlamenty, právě kvůli "vnímanému demokratickému deficitu" ve Společenství. V 80.tých letech to byla právě Británie, která se ve velké míře zasadila o prosazení Aktu o svobodné Evropě. Komise, která byla Aktem právně zakotvena, byla posílena od další pravomoci a v případě Rady ministrů byla dokonce schválena možnost, jak uvádí Tomášek (1994:13): "rozhodovat kvalifikovanou většinou, namísto jednomyslného souhlasu". Došlo také k posílení pravomocí Evropského parlamentu, který se nyní směl podílet na procesu rozhodování spolu s Radou ES. Fakt, že ale právě Rada a Komise mají právo přijímat evropské právní normy - jedná-li se navíc o exekutivní orgány, které nejsou na rozdíl od Parlamentu demokraticky voleny - nutně vedl k tomu, že se stal předmětem kritiky.
Německo známé pro svůj důraz na občanský princip a tedy na podporu myšlence volených zástupců evropského lidu ze své federalistické pozice argumentovalo, jak popisuje Tomášek (1994:14): "nebude-li Evropský parlament moci ovlivňovat detaily tvorby práva, nebudou Evropská společenství ani federací ani prostým obchodním blokem". Ze specifického uspořádání Evropského společenství však vyplývá, že dělba státní moci, tak jak ji známe od Montesquieu, zde není přímo aplikovatelná a tudíž nutně vykazuje odchylky. Přestože se ale jedná o nově utvářenou moc nadstátní, musí se odvozovat od běžných demokratických zásad. Podepsáním Maastrichtské smlouvy, která je považována za určitý předěl integračního procesu, byly opět kompromisně spojeny dva modely mezinárodní spolupráce: integrační model s nadstátními prvky a tradiční model mezivládní spolupráce (Had, 1997:19). Realizace hospodářské a měnové unie, která vyžaduje společnou monetární politiku, opět vnáší do celého systému nerovnováhu a vyžaduje další institucionální změny. Vedle toho změny klimatu v Evropě v souvislosti s koncem Studené války a další rozšiřování Evropské unie znamenaly přispěly k novým tlakům na reformu institucí, nicméně spolu s ekonomickými a sociálními problémy došlo k tomu, jak ve své práci poznamenává Schmidhuber (1997,205), že:" dynamika integračního procesu citelně polevila..ve velkých částech veřejného mínění členských států EU vznikly základní pochybnosti o maastrichtském konceptu"."