1.	Globální finanční krize

1.1.	Debata vlád s Mezinárodním měnovým fondem

1.2.	Rozšířené názory na nadnárodní společnosti

2.	Nadnárodní společnosti

2.1.

Vymezení

2.2.	Velikost a obrat

2.3.	Mateřská sídla a filiálky

2.4.	Růst ekonomické síly doma i v zahraničí

2.5.	Národní podniky

2.6.	Rozlišení nadnárodních a národních společností

3.	Vývoj nadnárodních společností

3.1.

Historie

3.2.	Přednosti nadnárodních společností

3.3.	Pokryté ekonomické sektory

3.4.	Vliv vlád na nadnárodní společnosti

4.	Pochyby o kontrole ekonomiky nadnárodními společnostmi

"Vývoj nadnárodních společností
První moderní nadnárodní společnosti vznikly v Evropě na počátku 19. století. Vznikem národních a mezinárodních monopolů začal proces monopolizace ve světové ekonomice. Z mezinárodních monopolů se vyvinuly dnešní NS, jejichž těžiště činnosti nespočívá v dohodách o rozdělení sfér vlivu a trhů, ale především v oblasti výroby, v orientaci na budování zahraničních filiálek prostřednictvím vývozu kapitálu, především ve formě přímých zahraničních investic. William Lever, zakladatel společnosti Lever, v 19. století prohlásil: „Jestliže cla a ostatní náklady brání obchodu v některé zemi, je nutno vyrábět na místě.“
Jednou z hlavních příčin rozmachu transnacionálních společností v polovině 50. let (tzv. americká vlna) byl technologický pokrok v komunikační prostředí a v řízení, což umožnilo mateřským společnostem vykonávat daleko účinnější kontrolu zahraničních filiálek.
Velkou předností transnacionálních společností je schopnost přesouvat mezinárodně celou skupinu faktorů výroby. Mohou přesouvat fyzický a finanční kapitál spolu s kvalifikovanou pracovní silou a moderní technologií. Přesto suroviny nepatří mezi výrobní faktor zrovna nejmobilnější, a tak první NS se orientovaly prvotně na těžbu surovin. Příkladem může být Rockerfeller, který nejenom zkupoval všechna americká ropná pole, ale podařilo se mu zároveň ovládnout strategický bod v procesu těžba-prodej, a to dopravu. Vybíral vysoké částky jak od kupujících , tak od prodávajících, a to i v případě ropy, která nepocházela z jeho nalezišť a která nebyla určena pro jeho rafinérie.Teprve za 20 let mu protitrustový zákon „Sherman Act“ přikázal prodat 33 jeho společností z jeho monopolu.
Přesto si NS udržují velmi silnou pozici v těžbě, ale především ve zpracování, tj. v provozu rafinérií a prodeji, neboť jejich podíl se v této sféře stále pohybuje od r. 1975 kolem 45% podílu. Stejný jev je možné pozorovat u mědi.
NS se angažují i v sektoru zpracovatelském, kde mají nejsilnější pozici v automobilovém průmyslu. Na vývoji NS v tomto sektoru je vidět, že firemní strategie nebyla vždy řízena jen společnostmi samými. Ve vztazích k vládám mají sice velký vliv, ale spíše směrem k vlastním vládám než k vládám hostitelských zemí. Velká část jejich rozhodování je ovlivněna opatřeními, která přijímají místní vlády. Příklady Německa a Itálie před válkou je toho důkazem. Pomocí administrativních omezení, jako jsou cla nebo dovozní kvóty na součástky, docílily místní vlády toho, že společnosti vyráběly na jejich území.
NS vstoupily velmi rychle i do poměrně nového segmentu služeb. Ačkoliv v tomto segmentu je jejich rozvoj také limitován, neboť služby jsou z velké části přirozeně veřejné (státní) nebo oblastní na vymezeném národním území, podíl zahraničních filiálek v sektoru služeb představuje 60%, v zpracovatelském sektoru pouze 36% a nejmenším podíl v primárním sektoru.
Přes svou ekonomickou důležitost nejsou však nadnárodní společnosti výlučným pánem svého osudu. Vlády mohou dvěma způsoby přispět k podpoře místního průmyslu. Buď tím - jako např. v automobilovém průmyslu v SRN a Itálii - že stanoví nepřekonatelně vysoká cla a vyžadují stanovení kvót na množství použitých tuzemských součástek ve výrobcích, nebo mohou postupovat jako u surovin, jako je ropa nebo měď, tedy tak, přistoupí ke znárodnění. Z toho plyne silný pokles významu nadnárodních společností v těžebním průmyslu za posledních dvacet let. Tím se dostávám k odpovědi na otázku vztahů mezi nadnárodními společnostmi a vládami: v případě konfliktů těmto společnostem nezbývá, než se podřídit a respektovat suverenitu vlády příslušné země. Musím však připustit, že vlády dnes tak horečně lákají přímé investice do svých zemí, že se často podbízejí NS velkým množstvím úlev na daních, subvencemi na rekvalifikace a nová pracovní místa, takže v konečném důsledku si zhoršují vyjednávající pozici s NS a zároveň vytvářejí nerovné podnikatelské podmínky v neprospěch národních podniků.
Přesto se zdá obtížné, aby nadnárodní společnosti získaly kontrolu nad rostoucí ekonomikou postindustriálních společností. Z vnějšího pohledu jsme sice viděli, že místní filiálky zahraničních společností produkují asi 20% přidané hodnoty průmyslu hostitelské země, tedy 5-10% celkového HDP těchto zemí, ale růst NS není způsoben koncentrací ale spíše zvýšením jejich počtu v sektoru průmyslu. Přestože NS vstoupily i do sektoru služeb, tento sektor je svou povahou pro nadnárodní společnosti méně vhodný.
Pokud jde o obvinění z finančních spekulací NS, nezdá se, že by zde společnosti hrály podstatnou roli při spekulaci s devizami. Spíš lze konstatovat, že kurzovní rozdíly v jednotlivých zemích, které se odrážejí ve vývoji měnových kurzů, jsou předmětem činnosti bank."

Práce zahrnuje jednu tabulku o velikosti cca 1/3 strany.