1.

Úvod

1.1.	Základní charakteristika institucionalistů

1.2.

Instituce

2.	Učení institucionalistů

2.1.	Staří a noví institucionalisté

2.2.	Staří institucionalisté: Thorstein Veblen

2.3.	Noví institucionalisté: finance korporací

3.	Závěr: zhodnocení přínosu a vlivu institucionalistů

"Učení institucionalistů

Institucionalisté se dělili do dvou skupin: na staré a nové. Staří institucionalisté, kteří působili na počátku 20. století, kritizovali Marshallovy přívržence, že jenom malují slepá schémata a hrají si s irelevantními matematickými křivkami, místo aby zkoumali skutečný svět. Kritizovali hospodářství volné soutěže za to, že ignoruje instituce. Noví institucionalisté pozorují podobně jako staří institucionalisté společenské instituce, ale používají Marshallových nástrojů, které staří protagonisté tohoto ekonomického směru zavrhli. Užívají jeho metod, aby porozuměli složitým institucím, které pomáhají formovat národní hospodářství. [1]

Nyní bych se zaměřila na staré institucionalisty. Nejvýznamnějším představitelem je Thorstein Veblen (1857 – 1929). Veblen vyvrací dva hlavní rysy neoklasické ekonomie:

1. Marshallův zákon poptávky, který ukazuje, že spotřebitelé kupují více daného zboží, jestliže jeho cena klesá.
2. Pracovníci pracují jen proto, že jsou za to placeni, a ne pro práci samotnou.

Myslím si, že Veblen kritizoval Marshalla, ale sám neměl jasnou představu o tom, jak přetvořit dané hospodářství. Stále prosazoval především to, že by se ekonomové měli více věnovat sociologii, antropologii a psychologii.

Sám Veblen se zpočátku věnoval filozofii, ze které získal i doktorát. Působil také na univerzitě v Cornellu jako lektor ekonomie. Jako učitel nebyl oblíbený a své žáky odrazoval. Jeho první kniha „Teorie nepracující třídy“ (1879, podtitul: Ekonomický výzkum institucí) zaútočila na neoklasický model poptávky. Podle něho neoklasici předpokládali, že každý spotřebitel sám o sobě zvažuje nezávisle na druhých náklady a přínos při nákupu jednotlivého zboží. Veblen poukazuje na to, že když se má člověk rozhodnout o nějaké koupi, kouká jestli si to kupují i ostatní. Podle mého názoru má zde Veblen pravdu, protože většinou se lidé snaží zachovat stejně jako ostatní, aby náhodou nevybočili z davu. Vždyť přece sebezáchova patří k prvotním instinktům každého jedince. Lidé si postupem času upevňovali své společenské postavení množstvím majetku. Důležité je i to, jak kdo svého majetku nabyl. Jestliže dotyčný nabyl svého majetku usilovnou prací, nikdo ho za to neobdivuje. Nabyl-li však majetek pasivním způsobem, vyslouží si obdiv a probudí ve společnosti soutěživost. Tak vznikla „leisure class“ neboli „nepracující třída“.
Na Veblena navazovali i další protagonisté tohoto ekonomického směru jako např. Wesley Mitchell, John R. Commons, C. Wright Mills a bezpochyby i John Kenneth Galbraith. Galbraith za celou svou kariéru zaujímal mnoho protichůdných národohospodářských postojů. Byl to velice všestranný člověk, protože se věnoval mnoha činnostem naráz. Přijmul i nabídku prezidenta Trumana, který ho žádal o pomoc v otázce regulace mezd a cen. Proslavil se třemi hlavními díly: „Společnost hojnosti“(1958), „Nový průmyslový stát“ (1967) a „Ekonomika a veřejný zájem“ (1973). V těchto dílech se zabýval hlavně kapitalismem. Kritizuje především to, že už spotřebitel nerozhoduje o tom, co budou vyrábět firmy, ale spíše firmy si formují konzumenta, aby sloužil jejich prodejním potřebám.

Jak už jsem uvedla na začátku, staří institucionalisté kritizují poměry současné společnosti a pozorují její vývoj, ale nenavrhli žádnou jinou teorii či metodu. Noví institucionalisté nevyhlašují, že instituce vyvracejí Marhallovo pojetí hospodářství. Je pro ně typický zájem o společenské instituce a víra v neoklasickou politickou ekonomii. Pronikli i do světa zákonů, protože žádná oblast se ekonomii vyhnout nemůže. Jsou 4 velmi důležité oblasti, kde noví institucionalisté změnili tradiční právní rozbory: škody z nedbalosti, zákon a vlastnictví, trestní zákon a zákon o podnikových financích.
Uvedla bych zde ukázku finance korporací."

Zpracováno jako esej do předmětu Dějiny ekonomických teorií.