1.	Kategorický imperativ jako nová verze zlatého pravidla

2.	Přednosti kategorického imperativu

3.	Jednání podle kategorického imperativu

4.	Slabiny kategorického imperativu

"Kategorický imperativ

Kategorický imperativ je tedy poze jediný, a to tento: jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.

IMMANUEL KANT, ZÁKLADY K METAFYZICE MRAVŮ (1797) KAPITOLA 11

Když Immanuel Kant vyřešil, alespň ke své vlastní spokojenosti, problém poznání, naplni svůj filozofiský stroj epikou a ven vypadlo aktualizované znění „zlatého pravidla“. Jeho původní verze zní: „Čin druhým jen to, co chceš, aby činili oni tobě.“ Kant je upravuje zhruba do této podoby: „Čin druhým jen to, co chceš, aby každý činil každému.“ Tvé činy, vyjádřeno odborněj, by měly být založeny na zásadách, jenž by se podle tebe měly stát univerzálními zákony. Právě tohl činí ze zákona – řečeno kantovými slovy – „kategorický imperativ“; kategorický protože se týká každého bez výjimky, a imperativ proto, že je jeho dodržování morální povinností.
Proč je tato verze lepší než verze původní? Protože se kategoricky vyhýbá problému spočívajcí v tom, že naše představy toho, co by nám mělo být činěno, se různí. Kant tak chtě čelit jevu, kterému dnes říkame „mravní relativismus“, tedy teorii, že to, co je správné či dobré, závisí na situaci nebo kontextu. Obvzláště špatná je podle kanta teze o utilitarismu- tedy tvrzení, že účel světí prostředky. Jak mohou výsledky poskytovat morální základnu pro konání, když i sebelépe miněný plán se může zvrhnout? Výsledky toho co činíme, nejsou dost často chtěné, a proto je morálně chybné zakládat úsudek na výsledcích. Své úsudky můžeme spolehlivě stavět jen na zásadách, jemiž se řídíme při rozhodování.
A jak takové zásady hodnotit? Chceme-li být objektivní, musíme hledat obecně platné pravdy, a ne žádnou mravnost v dané situaci. Kant usiluje o stálá pravidla typu „krást se nemá“, a tato pravidla musí plati všeboecně.
A nyní k tomu, jak funguje kategorický imperativ: má-li člověk na vybranou, musí si být vědom pravidla, na jehož základě jedná. řekněme že se objeví nějaký člověk a urazí vaši matku. První co vás asi napadne ho uškrtit, vy se ale musíte zastavit a prozkoumat své pohnutky. Pokud si říkáte: „Je správné uškrtit osobu která mne uráži“ – to bude pravidlo pro škrcení-, musíte si položi otázku, zda je takové pravidlo rozumné a zda si přejete aby bylo používáno všeobecně. Když si uvědomíte že důsledkem by pravděpodobně byla masová vražda nebo chaos, musíte pravidlo odmítnout- je vaší morální poviností (imperativem) tak učinit. Kantova racionalistická aktualitace „zlatého pravidla“ má však i své slabiny. Za prvé: normální lidské bytosti jesou jen zřídkakdy chopny se ve vypjatém momentě na chvíli zastavit a uvažovat o všeobecných dopadech svých pravidel. Za druhé: pravidla jsou sice hezká, ale ne vždy praktická- i kdybychom chteli udělat správnou věc, ne vždy jsme toho schopni.
A za třetí není vždy snadné- s vyjímkou těch nejjednoduších situací – zjistit, co je vhodnou čí praktickou zásadou. Lze totiž použít mnoha pravidel, z nichž některá si dokonce protiřečí. A každý, kdo zažívá dilema, když potká na ulici žebráka, ví o čem mluvím."

Práce obsahuje četné pravopisné chyby a překlepy.