1.	Úvod: stěhování národů ve zkratce

2.	Stav římské říše v pozdně antickém období

3.	Křesťanství v římské říši

4.	Portrét Hunů

5.	Osudy prvních křesťanů mezi Germány (Vizigóty)

6.	Ostrogótové jako poddaní a páni

7.	Bojovné ariánství Vandalů

8.

Svébové

9.	Burgundi v proměnách času

10.	Frankové a křesťanství

10.1.

Frankové a římská říše

10.1.1.

Dějiny nejstarších kontaktů

10.1.2.

Frankové a římská říše v období dominátu

10.1.3.

Frankové od doby Chlogionovy do časů Chlodvíkových

10.2.

Chlodvík, Remigius a jejich pokračovatelé

10.3.

Franský stát, jeho mocní a jeho lid

11.	O zničení a nářku Británie

12.	Poslední z barbarských států na západořímském území

13.	Germáni, kvůli kterým Řím stavěl nové hradby

14.	Bojovníci od řeky Nedao: Osudy Gepidů, Herulů, Rugiů a Skirů

15.	Christianizace Germánů od dob Bavorska na jihu až po Island a Grónsko

16.	Stát a právo barbarů

"ÚVOD
Pojem „stěhování národů“ pochází od historika W. Lazia z roku 1555

Křesťanské náboženství a dědictví antiky se stává základem evropské civilizace.

375 – Hunové překročili řeku Don (vkročili do Evropy)

568 – Langobardi – zakládají na severu Itálie své království.

STAV ŘÍMSKÉ ŘÍŠE V POZDNĚ ANTICKÉM OBDOBÍ

Augustus – císař; Caesar – podřízený císař – nepříslušela mu zákonodárná moc; Imperator; dominus et deus

„Odznaky císařské moci byly za dominátu velmi honosné, stejně tak jako dvorský ceremoniál, převzatý především ze zvyklostí perských velkokrálů.“ /st. 12

Císařova osoba a vše kolem něj bylo považováno za svaté.

Křesťanští císaři si „et deus“ z oslovení dominus et deus

Pasáže zákoníku psané rukou císaře byly označovány: manu divinae (rukou císaře); označení panovníka Dei gratia ( z boží milosti) se používalo až ve středovděku

Nititia dignitatum – pramen který vznik nejprve r. 395 a nejpozději 430 – seznam pozdně římských civilních a vojenských hodností vypracovaný úředníkem zvaným primicerus nostariorum

Za Diokleciána a Constantina I. proběhla reforma správního dělení říše. Nejvyšší správní jednotky byly praefektury – Gallská, Halská, Illirská a Orions. Jejich představitelem byl úředník s titulem praefectus praectorio. Praefektury se dělili na diecéze (dioecesis) a jejich správci se nazývali vicarii prafecti practorio. Diecéze se skládaly z provincií. Úředníci měli nejprve nejednotné onačení, ale později se ujalo jednotné označení iudex (soudce).

Diokleciánův systém se nazýval tetrarchie – každý caesar samostatně vládl ve svěřené části říše, kde měl i svého praefekta praetoria, ale měl se podřizovat zákonům vydávaných augustem. Každý augustus si měl vybrat svého caesara a toho adoptovat. Když chtěl odstoupit jeden augustus tak odešli oba najednou.

Pozdně antický senátorský stav napomáhal feudalizaci římského impéria, skupinou kteří si své postavení udrželi i v sociální struktuře germánských států.

Vítězství rustikálních společností namísto měst spočívalo ve feudalizaci velkostatků, které byly ekonomicky přizpůsobivější, uzavřenost – měli vlastní řemeslníky a tedy nepotřebovlai specializovaná řemesla měst – stali se jejich konkurenty.

Prvními foederáty usazenými na území říše byli buď r. 376 Alavinovi a Fririgernovi Vizigóti, nebo Ostrogótové, Alani a Hunové vedení náčelníky Alatheem a Safrakem (r. 380-foederální smlouva)

„Dominát většinou praktikoval důsledné oddělení vojenských a civilních pravomocí, a to nejenom v centrální správě anebo na úrovni praefektur, ale i v provinciích.“ /st. 36

R. 395 zemřel císař Theodosius Velliký; od jeho smrti již žádný císař nevedl svá vojska v bitvě osobně.

Bohatství velkostatkářů senátorského stavu a chudých rolníků bylo silně kontrastní. Potravin se nedostávalo, ale ploch opuštěné půdy přibývalo. Hospodářské těžiště se přesouvalo na venkov."

V práci se objevují četné pravopisné chyby a překlepy.
U citací z knihy je uvedeno číslo strany, z nichž pocházejí.