1.	Život a myšlenky Marie Montessori

2.	Úloha učitele v montessoriovské škole

3.	Učební metody

4.	Postavení dospělého v pedagogice M. Montessori

5.

Závěr

6.	Seznam použité literatury

"Hlavní myšlenkou jejího učení bylo ponechání prostoru pro dítě samotné, dítě má samo rozhodující vliv na svůj vývoj, vlastní aktivitou se největší mírou podílí na utváření sebe sama. Přestože se vyvíjí v kontaktu s prostředím, z něhož čerpá podněty, a ovlivňují ho lidé v blízkém okolí, přesto pouze ono samo určuje, které podněty, jakým způsobem a kdy jeho chování ovlivní. Není úkolem dospělých formovat dítě, odstraňovat mu z cesty překážky, nebo jím dokonce manipulovat, ale udělat vše pro to, aby vlastními silamy a svým tempem získávalo nové vědomosti a dovednosti.

,,Představte si, že kdysi býval svět bez učitelů a škol, studium neexistovalo – a přesto jeho obyvatele, aniž by dělali co jiného než pozorování, vnímání, pohybování se po okolí, získali a uchovali znalosti všeho kolem nich. Je to způsob, jakým se dítě samo učí to, co chce následovat a o co se zajímá. Učí se vše, aniž by si to uvědomovalo a tak jsou veškeré osvojené vědomosti a dovednosti získávány s radostí a pohodou.”

Hlásala, že vědecké pozorování již dokázalo, že vzdělávání není to, co dodává učitel, ale přirozený proces, spontánně prožívaný jedincem, a vyžaduje ne naslouchání výkladu, ale zažití zkušenosti, “osahání” si věcí a jevů ve spravném prostředí. Úloha učitele je příprava takového prostředí – vhodného k učení a motivaci na základě kulturní aktivity. Učitelé vlastně postupují jako sluhové ke svému pánovi, připravují mu podmínky. Přitom budou svědky vývoje lidské duše a osobnosti, která nebude obětí událostí, ale bude mít svůj vlastní jasný názor a myšlení, čímž přispěje k utváření a zlepšování budoucnosti naší lidské společnosti.
Věřila, že dítě se rodí s jedinečným individuálním potencionálem, který je třeba rozvíjet a zdokonalovat, namísto dřívějšího názoru, že dítě je “list nepopsaného papíru”, na který můžeme napsat cokoli chceme.

2. Úlohou učitele tedy bylo:
- příprava co nejpřirozenějšího prostředí pro dítě
- pozorování dítěte a jeho chování v takovém prostředí
- neustálé přizpůsobování tohoto prostředí v takovém smyslu, aby dítě dokázalo naplnit svůj potenciál jak fyzicky, duševně a emocionálně, tak duchovně, aby jej stimulovalo

V průběhu každého učení se musí spojovat tělesné a duševní aktivity. Při osvojování nového učiva, při získávání nových poznatků je třeba vycházet od konkrétního poznání věci a manipulace s věcmi."

Práce z Univerzity Jana Ámose Komenského v Praze. Zápočtová práce z předmětu Pedagogika.