1.	Zamyšlení nad životem

2.	Předsevzetí

3.

Láska

4.	Přátelství nebo partnerství

5.

Zvyky

6.

Očekávání

7.

Shrnutí

"Přátelství nebo partnerství? Příkladem, kdy se člověk brání změně, avšak podvědomě o ní uvažuje a přeje si, aby k ní došlo, je vztah z nouze. Netrávil svůj čas s pravým přítelem nebo pravou láskou, ale s člověkem, na jehož choutky nebyl nikdo zvědavý. Plytké přednášky jsou vrcholem zábavy a čím praktičtěji nad tím člověk přemýšlí, tím jsou komentáře jízlivější. Člověk se cítí, jako by mu vztah více energie bral, než dával. Přesto mu věnuje spoustu času, protože nevěří, že by se mohl naskytnout nějaký lepší vztah.A když se tak stane, tak ten pravý se vyskytl už v minulosti. Základy pro budoucí vztahy, ať už milostné či přátelské, si lidé utváří již v dětství, především v prvních pěti letech. Jako děti se lidé nevědomě zaměřovali na charakterové vlastnosti svých rodičů, sourozenců nebo jiných lidí ve svém okolí, kteří byli a jsou pro ně důležití. Později cítili, že je přitahují lidé s podobnými vlastnostmi. V určité době nastane zlom, kdy lidé zjistí, že do vztahů přenáší stejné problémy, jako měli ve vlastní rodině. A kromě toho sahají do starých způsobů chování a tím jen vztah zhoršují a mají tak pocit, že vztah by nebyl špatný, kdyby nebyl ve skutečnosti odrazem jejich vnitřní duše. Neléčitelné rány na duši jsou hlavním důvodem, proč spadají lidé do spárů lidí ostatních, kteří jim však nepřináší nic dobrého. Častokrát se stává že jedinci nejsou schopni se od takovýchto lidí odloučit. Někteří lidé si chtějí léčit své rány z dětství z neznámých důvodů, takříkajíc donutit otce nebo sestru, aby je i nadále měli rádi. Lidé věří, že se musí snažit mnohem více, aby ten druhý změnil své chování a jednal lépe. Zvláště lidem s narušeným pocitem vlstní hodnoty dělá velké problémy vyloučit ze všech svých přátel ty špatné. Necítí se milováni a jsou zvyklí, že se k nim lidé nechovají dobře. I když tento pocit nastal u někoho už v dětství a často bývá pojmenováván komplexem méněcennosti, je možné i tento komplex překonat a přenést se tak do nového života přes změnu, kterou člověk vykoná. Opakem lidí s komplexem méněcennosti, kteří často bývají velmi rádi sami, mohou být lidé, kteří mají naopak strach ze samoty a přispívá k tomu, že visí na člověku, se kterým si vůbec nerozumí. Nejen to, že jsou pároví tvorové, ale i proto, že ve dvou zažijí více legrace a mohou se vyskytnout věci, se kterými si prostě sami neporadí. Pro své duševní zdraví potřebují přítele, se kterým si mohou vyměňovat své názory o všem a o každém. Také ale potřebují čas pro sebe. Kdo se však nenaučil být sám, nemůže absolutně ocenit přednosti času, který má jen pro sebe. Nechápe ho jako šanci, ale jako ohrožení.

V naší společnosti, ve které je kladen důraz na partnerský život, považuje mnoho lidí osamělost jako ostudu. Lidé si přejí před celým světem obstát jako samostatní tvorové, ale ne jako samotáři. Nebo jako smolaři, jako lidé, které nikdo nechce a kteří byli druhým pohlavím navždy zapomenuti. Potom se raději smíří s někým, jednoduše jen proto, že se tu vyskytl. Raději se utěšuje vrabcem v hrsti a už nesní o holubovi na střeše. Lidé jsou ve vztahu natolik zaměstnáni řešením kompromisů, že nemají čas poznávat ty pravé spřízněné duše. Partner z nouze zakryje všechny díry v duši. Přinejmenším jsou lidé velmi nakloněni tomuto řešení věřit. Je samozřejmě jednodušší zapomenout ve dvou, než dostat svou nejistotu pod kontrolu sám nebo v případě nutnosti s profesionální pomocí. I když ve vlastních očích vlastně nikdo žádným hrdinou není, s nevyzpytatelnou bytostí ze světa blahobytu se najednou ocitnou na vrcholu společenského žebříčku. A v očích druhých lidí jsou jedinci jen něco, ale také už někdo. Když je pro lidi důležitý jejich vlastní status přítele či přítelkyně, je zřejmé, že jeho vlastní hodnota je někde oceněna. Poznají-li to lidé, mohou se postarat sami o sebe a nemusí se opírat o jiné osoby."