1.	Rodiče a dospívající potomek

2.	Vnímání norem a spravedlnosti během dospívání

3.	Izolace mladistvých od světa dospělých

4.	Dospívající a rodičovská autorita

5.	Potřeba porozumění u dospívajících

6.	Důvěra a ochrana ve vztahu mezi dospívajícím dítětem a rodiči

7.	Pochopení problémů a potřeb dospívajícího dítěte

8.	Závěr: přenášení modelů výchovy do další generace

"Hranice v autoritě, důvěře a pochopení jsou často velmi křehké. Situace, které jednoho rodiče nechávají zcela chladným, jiného dostávají do nepříčetnosti. Někteří rodiče se na dospívání svých ratolestí těší pramálo, spíše s obavami čekají citové otřesy, které jak jsou přesvědčeni, nevyhnutelně provází dospívání. Často se stává, že rodiče své vlastní obavy přenesou na děti a tím vyvolají problémy, jichž se obávali. Jiní naopak nadějně očekávají pozitivní změnu, třeba v chování nebo uvažování. Z těchto přístupů není správný ani jeden.

Dospívající tvor si začíná plně uvědomovat svá práva a co je to spravedlnost. Hodně věcí vnímá mnohem citlivěji než jeho vychovatelé. Pozorněji sleduje, co smí, co ne a zda se stejnými pravidly řídí dospělí nebo ostatní sourozenci. Dospívající dokáží velice přísně soudit bezpráví, ale tvoří si i vlastní ideály o věcech a lidech. Podle Zdeňka Matějíčka (Po dobrém nebo po zlém) by bylo zajímavé, moci si prohlédnout svět tak, jak si ho představují náctiletí. Problémy mezi dospělými a dětmi v tomto věku jsou běžné. Každá generace má na tu novou generaci a nový svět jiný názor, chce to čas, než dojdou ke shodnutí, i když ani to nemusí nastat.

Mladiství začínají lépe chápat sebe i druhé nebo o sobě a druhých alespoň uvažuje. Jejich city jsou často prudké a intenzivní, navíc ve stavu jakoby napětí a rozkolísanosti. Prudkost jejich povahy může vést k přehánění, a tak kritika přechází v zcela nekritické odmítání všeho ze světa dospělých. Místo dospělého usuzování a hodnocení nastupuje vzdorovitý postoj vůči všemu a všem. Vztah rodičů a dospívajících je z velké části založen na upřímnosti tj. souladu mezi cítěním, myšlením a jednáním vůči němu i ostatním. Mladí lidé dokáží dospělým odpustit mnohé nedokonalosti i menší rozumovou nebo kulturní vyspělost. Jsou ochotni jim i pomoci, ale neodpustí, pokud někdo předstírá něco, co není. V tomto věku se dítě snaží, co nejvíce uniknout ze světa dospělých. Více dá na názor vrstevníků než dospělých. Proto nerozvážnosti, kterých se dopouští, často vycházejí ze strachu nebýt zesměšněn, nepřijít o přátele a podobně. Jsou schopni bránit své přátele s nadlidským úsilím, i když ví, že se nezachovali správně ani kamarádi, ani oni, ale dospělému to nepřiznají, pokud v něj nemají důvěru.

Pomoci jim rodiče mohou i jako správná autorita, ne formou násilí a nátlaku, to jen podporuje jejich postoj proti, jde spíše o vedení a pomoc. Děti by neměly býti podřízenými, spíš dospělého následovat. S autoritou by měly získat oporu, jistotu a pocit bezpečí. Je důležité mít nad sebou autoritu jako dítě i jako dospělý někoho, kdo je pro nás vzorem, od kterého se můžeme učit pro další život. Je výhodou pro rodičovskou autoritu, pokud má dítě možnost vidět rodiče při práci v zaměstnání, aby si mohlo ověřit, že to co rodič tvrdí nepředstírá, ale opravdu dokáže. Dříve to bylo běžné. Rodiče pracující na poli měli děti neustále při sobě. Dnes je to o poznání těžší, rodiče dojíždějí do práce i do jiných měst a jsou od dětí daleko. Autorita se může vztahovat i jen na určitou oblast dovedností př. elektronika, rybaření, vaření, kutilství nebo důležitá životní rozhodnutí. Celkové autority člověk dosahuje špatně, nikdo není dobrý ve všem, nemůže být autoritou ve všech oblastech. Snaha o to je jen předstíráním, které dítě pozná. Adolescent ocení i rady spojené s osobní zkušeností, pokud mu nejsou denně vnucovány. Autoritě rodičů neprospívá, pokud před dítětem řeší spory, z kterých je patrná neúcta k tomu druhému (urážejí se, vzájemné ponižování se, osočování, zlehčování). Dítě vše vidí, trpí tím a ztrácí úctu k dospělým celkově. V jejich myšlení to jen dělá mnohem větší zmatek. Oba rodiče jsou pro něj autorita. Tím, že se navzájem shazují, nedocílí toho, že mají převahy nad tím druhým, jen sami ztrácejí tvář před dítětem. Do autority nepatří jen rozumové ocenění schopností a dovedností, ale je založen i na mnohem hlubších základech, protože rodiče jsou s dítětem od jeho narození a mají ho rádi i on je, i když v tomto období je to občas pro ně těžké si to přiznat. Každý člověk potřebuje jistotu, že někomu na něm záleží, má ho rád a je pro někoho důležitý. Tento pocit může dospívajícímu v mnohé pomoci. Má-li jistotu opory a pomoci když je třeba, je jeho vývoj plynulejší."

Zpracováno jako seminární práce pro předmět Pedagogika rodiny. Text není výrazněji členěn.