1.	Základní informace

2.	Vypravěč a jeho vzpomínání

3.	Další postavy a jejich popis

4.	Postava vypravěčova otce a její odhalování

5.	Změna postojů vypravěče v průběhu vzpomínání

6.	Kompozice Sekyry

7.	Práce s časem a prostorem

8.	Využité styly

9.	Ivan Klíma o Sekyře

10.	Sekyra a Kunderův Žert

11.	Vaculík na čtvrtém sjezdu Svazu spisovatelů

12.	Dobová kritika

13.

Poznámky

"Roku 1966 vychází Ludvíku Vaculíkovi jeho druhý román s názvem Sekyra. V tomto období je to jedno z prvních děl, která na konfliktu zájmů jedince s odosobněnou institucí typu strany zkoumala roli a možnosti jedince v tomto konfliktu i jeho možné důsledky.
Tato kniha je členěna do patnácti kapitol, je psána ich-formou a obsahuje mnoho autobiografických prvků autorova života – autentická je například postava otce a jeho dopisy z Persie. Také povolání vypravěče je shodné s povoláním autora, který pracoval v padesátých letech v Rudém právu
Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou je pražský novinář, který po smrti svého otce jede navštívit příbuzné na venkov, kde vyrůstal. Prostřednictvím této cesty se snaží přiblížit svému dětství – jeho prostředí, hodnotám, dětské podobě sebe sama – a znovu tak získat ztracenou životní sílu. Zároveň také rekapituluje život svého otce, který je další významnou postavou románu. Snaží se zjistit, jak moc se mu podobá a nakolik jsou spjaty jejich osudy. Vypravěčovo sebevymezení tak probíhá v souvislosti s postavou otce. Rekapitulace jeho tragického osudu je cestou k podstatě vypravěčovi osobnosti.
V knize se setkáváme i s dalšími postavami. Zajímavé je, že vlastní jména mají jen postavy, které nepatří do rodiny vypravěče. Ostatní jsou oslovovány nebo se o nich vypravěč zmiňuje pouze s použitím rodinného vztahu, který mají k němu nebo jeho otci. Vaculík popisuje postavy jejich postupným odhalováním v rámci jednotlivých příběhů. Například když se tatínek vrátí domů z Persie: „Vyletěl jsem do síně a ze síně na dvorek a za mnou všichni, sestra a malý čapatý bratr, který je teď na Slovensku (...), na prahu se zastavila maminka a na ruce měla bratra řidiče.“
Postava otce vypravěče je nám představen ve třech fázích svého života. Nejprve jej vidíme tak, jak si ho pamatuje vypravěč z dětství, kdy mu byl otec nedostižným vzorem. Tyto nejstarší vzpomínky hlavního hrdiny jsou proloženy dopisy, které otec posílal z Persie kde pracoval. Po únoru 1948 vstupuje otec do strany a stává se z něj komunistický funkcionář. Je naprosto přesvědčen o správnosti svého počínání. Sleduje to, čemu věří, plní stranické úkoly a plně se svému cíli obětuje. Syn je nejprve hrdý, ale jen do té doby, než se otec začne měnit. Potlačuje svoji osobnost a názory ve prospěch myšlenky, které slouží. Odcizuje se sobě i své rodině a lidé se pro něj stávají jen prostředkem k dosažení politických cílů. Dochází k jeho odosobnění a ztrátě vnitřní svobody. Když si nakonec uvědomí, že je jenom malou součástí ideologie a jeho život že je ovládán dogmatem, ztrácí smysl života. Jeho osobnost je rozvrácena. Celý život obětoval snaze přiblížit okamžik nastolení vysněného socialismu, ale když tento okamžik nastal, zničí život sobě i blízkým a svůj sen zabije. Otcovo zmařování se prolíná s příběhem vypravěče, který se rozchází s oficiální linií strany poté, co na konferenci přednese svůj projev o životě a díle svého otce. (myslí si, že kritizuje otce, ale kritizoval systém, který ho pohltil; otec chtěl novou společnost i za cenu ztráty vlastní osobnosti; syn chce totéž, ale zůstat nezdeformovaný)."

Text není výrazněji členěn.