1.

Úvod

2.	Existencialismus jako filosofický a literární směr

3.

Cizinec

3.1.	Srovnání Mersaulta a Raskolnikova

3.2.	Modernistické rysy v Cizinci

3.2.1.

Forma vypravování

3.2.2.

Individuální kritická myšlenka

3.2.3.

Nemotivovanost činů postav

3.2.4.

Návrat k mytologii a starší literatuře

3.2.5.

Zpochybňování ustanovených hodnot

3.3.	Vlivy vedoucí k sepsání Cizince

3.4.	Mersault v očích kritiky

3.5.	Zajímavé momenty knihy

3.5.1.

Literární inspirace Cizince

3.5.2.

Mersaultův emocionální život

3.5.3.

Podstata hlavního hrdiny

"Modernistické vypravování je obvykle prováděno v první osobě, stejně jako v tomto díle, jelikož právě vypravování v ich-formě nabízí autorovi větší možnosti sebevyjádření postav a jejich vnitřního světa. Péter Nádas se vyjádřil o vnitřním světě Mersaulta takto: „Camus neupoutává čtenáře podrobnostmi individuální psychologie vypravěče, ale svými vlastními individuálněpsychologickými představami.“ Dle mého mínění zde Náras spatřuje příliš velké sepětí autora s hlavním hrdinou, i když jak se dozvíme později určité spojení Camuse s Mersaultem nelze vyloučit.
Podle Fokkemy je jedním z rysů modernistického díla právě ona individuální kritická myšlenka, která působí jako prvek odlišnosti. Individuální kritické myšlenky jsou hlavní jednotkou výstavby Mersaultova charakteru. Právě jeho kritické myšlenky jej vyčleňují ze společnosti, která není schopná jeho odlišnost přijmout. Na první pohled však Mersault působí jako ovce zastrčená v davu, malý úředníček, jehož jediným zájmem je vystřihování reklam z časopisů. Mersault žije obyčejný život, chodí se koupat do moře, tráví volný čas se ženou, které přislíbí sňatek, ačkoliv k ní necítí nic více než pouhou chvilkovou tělesnou náklonnost (poté, co je ve vězení, tak na ni velmi rychle zapomene).
Dalším z rysů modernismu je nemotivovanost činů postav. I v tomto ryse lze u Mersaulta pozorovat jisté paralely s modernismem. Vždyť jeho souhlas se sňatkem je pouze v daném momentě kývnutí na nabídku, nikoliv promyšlený čin. Totéž by se dalo říci i o vraždě, kterou spáchá: „ Vyhrkl jsem, že to bylo kvůli slunci, a přitom se mi trochu zamotala hlava a já si uvědomoval, jak směšně vypadám“ . Nemotivovanost činů a nepotřeba se ospravedlňovat jsou rysy modernismu, které jsou v Cizinci velmi výrazné.
Návrat k dějové linii a motivům z mytologie a starší literatury. Eva Beránková píše v doslovu k Cizinci: „ Celé narativní schéma totiž systematicky kopíruje fatalismus antických mýtů“ . Autorka doslovu spatřuje mytický rytmus i ve scéně vraždy, konkrétně: tři setkání s Araby, symbolický spor o pramen a závěrečný souboj titánů, v němž moře i slunce Mersaulta zrazuje v protivníkův prospěch a hrdina v sebeobraně zabíjí.
Tendence ke zkoumání a kritizování jakýchkoliv ustanovených hodnot. Novelu nelze zobecnit jako boj proti soudní mašinérii, ale tyto hodnoty jsou zde zřetelné a nelze je ani opomenout. Společnost hrdinu odsuzuje proto, že „pohřbíval matku se srdce zločince“, nikoliv proto, že zabil. V soudním procesu je Mersault souzen především za svou bezcitnost, kterou projevil na pohřbu matky. Společnost se cítí Mersaultem ohrožena, poněvadž jim dává jasně najevo, že je nebere příliš vážně.
Camus byl celoživotním bojovníkem za zrušení trestu smrti, což bylo dáno především třemi událostmi z jeho života. První z nich se stala ještě před autorovým narozením, kdy jeho otec navštívil popravu. Místo očekávaného zadostiučinění však pocítil odpor a celý život odmítal o této události mluvit.
Další událostí byla veřejná poprava vraha Weidemenna, která se konala už v době, kdy měl Camus rozpracovaného Cizince. Na tuto popravu se přišlo podívat tolik lidí, že následující tresty smrti přestaly být vykonávány na veřejnosti.
Poslední neméně důležitou událostí, která ovlivnila autora k napsání této novely, byla jeho novinářská činnost a návštěvy soudních přelíčení. Lze si všimnout, že během procesu Mersault spozoruje novináře v šedém obleku a má pocit jako by viděl sám sebe: „ (...) ze všech nejmladšího, v šedém flanelovém obleku s modrou kravatou, který pero nechal ležet před sebou a díval se na mě. V jeho lehce nesouměrném obličeji bylo vidět jenom dvě neobyčejně jasné oči, které mě pozorně zkoumaly, ale nevyjadřovaly nic, co by se dalo vyslovit. Měl jsem pocit, jako bych se na sebe díval já sám.“"

Citace jsou v textu zvýrazněny kurzívou.
Práce není výrazněji členěna.