1.

Úvod

2.	Úžinové syndromy nervus ulnaris

2.1.	Syndrom kubitálního tunelu

2.2.	Syndrom Guyonova kanálu

3.

Etiologie

4.	Klinický obraz

5.

Terapie

5.1.	Konzervativní léčba: Rehabilitace a fyzikální léčba

5.1.1.

Farmakologická léčba

5.1.2.

Léčebná rehabilitace

5.2.	Operační léčba

5.3.

Prevence

6.

Závěr

"3 ETIOLOGIE
Periferní nervy prochází v určitých místech anatomickými zúženími, kde má nerv kontakt s rigidním okolím. V těchto místech dochází často k traumatizaci nervu, následnému porušení cévního zásobení až poruchám čití a motoriky. Na vzniku úžinového syndromu se vedle lokalizace periferního nervu v anatomicky nepříznivém úzkém prostoru účastní celá řada dalších faktorů: zvýšené napětí nervu fixací v úžině (zvětšením objemu struktur či zmenšením prostoru tunelů), nadměrné zaúhlení nervu, tření o okolní struktury, pevný vazivový pruh tísnící nerv, získané změny v oblasti úžiny (svalek, otok, tumor) a faktory cévní či systémové onemocnění (metabolické či zánětlivé – např. diabetes mellitus, autoimunitní záněty). Stlačení periferního nervu vyvolá hypoxii nervu vlivem komprese cév nervu. Tento stav je při odstranění příčiny plně zvratný a nerv získává zpět plnohodnotnou funkci. Při opakované či déle trvající příčině dochází již k funkčním změnám podpůrných tkání – redukci kapilár, zmnožení vazivové tkáně v perineuriu a endoneuriu. Nerv je v místě nad kompresí na pohled ztluštělý a oteklý, naopak v místě komprese zúžený a bledý. Pokud stlačení nervu trvá dlouho, ani po úplném uvolnění nervu z úžiny již nedojde k úplné histologické úpravě. Z pohledu fyzioterapie jsou úžinové syndromy součástí globálního problému poruch řízení motoriky projevující se nesprávnou koaktivací svalů a nesprávným rozložením svalového tonu. Tím dochází k chronickému přetěžování pohybového aparátu, hypertrofii svalů, fibrotizaci vaziva a útlaku nervu.

4 KLINICKÝ OBRAZ
Klinické projevy útlaku nervu se projevují zejména poruchou senzitivity. Nejdříve se objeví parestézie, dysestézie, vegetalgie (kausalgie) v inervační zóně postiženého nervu. Pacienti trpí obtížemi hlavně v noci. Tyto potíže přecházejí plynule do těžších stádií zániku funkce nervu: par- a dysestézie přecházející v hypestézii. Pacienti již nenacházejí úlevovou polohu. V nejtěžších stádiích se objevují motorické deficity (zpočátku v drobných pohybech), pak nastupují trofické poruchy (hypotonie, amyotrofie, hypotrofie kůže a adnex) příslušného regionu postiženého nervu. Pozitivní jsou zesilovací testy na úžinové syndromy (např. Tinnelův příznak, Phalenovo znamení, flekční test lokte, komprese nervu v tunelovém prostoru apod.), vzácněji se vyskytují fascikulace postižených svalů. Vedle klinických příznaků v zóně příslušného nervu je nutno objektivizovat jeho poškození v příslušné úžině také elektrofyziologickým vyšetřením (kondukční studie senzitivních a motorických vláken a fakultativně jehlová EMG). Zobrazovací metody nejsou rozhodující, přesto jsou mnohdy nezbytným doplňkem. Prosté RTG snímky prokážou abnormální kostěné struktury v místě úžiny, pomocí CT či NMR je možné zobrazení nervu v jeho průběhu a případné vztahy s okolní tkání. Ultrazvukové vyšetření periferních nervů v místě léze je neinvazivní a levné, jeho širší použití je žádoucí."

Zpracováno jako seminární práce z předmětu Obecné metodiky fyzioterapie na oboru Fyzioterapie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Součástí práce jsou dvě fotografie o rozsahu cca 1/2 strany.