1.	Historie dramatické výchovy

2.	Cíle dramatické výchovy

3.	Využití dramatické výchovy v předmětech

4.	Dramaterapie

5.	Metodika práce s dětským přednašečem

6.	Nedostatky při práci s textem

7.	Pohádka o třech prasátkách

7.1.	Seznámení s pohádkou a její rozbor

7.2.	Stavění domečků pro prasátka

"Nejčastější nedostatky při práci s textem:
• špatný výběr textu – nejčastější příčinou neúspěchu dítěte. Většinou neodpovídá věku dítěte nebo má nedostatečnou uměleckou hodnotu.
• kolovrátkový rytmus a samoúčelné melodické vlnky – děti mechanicky odříkávají text bez pochopení myšlenky.
• posouvání významového přízvuku na slovo, kam podle logické souvislosti nepatří.
• důsledné respektování interpunkce – tj. každá čárka je provázena klesnutím hlasu s koncovým zdvihem a všechny tečky klesnou stejně hlasem. Čárka je věc pravopisu a tečka vyznačuje konec příslušné části sdělení. Přednašeč by měl klesnout hlasem podle myšlenky, a ne podle gramatických pravidel (někteří básníci dokonce někdy ve verších nepoužívají interpunkce). Recitátor by pak měl oddělit každý verš malou pomlkou, ale záleží na logice.
• suchý racionální přednes – dítě ví, jakou myšlenku tlumočí, ale v přednesu chybí cit. Na vině je nedostatečná estetická a citová výchova, výchova ve školách a rodinách. Tento způsob přednesu je slyšet v posledních letech čím dál víc.
• rozplývání se v citech (zvláště dívky v pubertě). Myšlenka textu uniká v nekonkrétnu. Projev je nesdělný, protože není nikomu adresován.
• nezřetelná mluva – děti někdy patlají, ledabyle vyslovují, málo otevírají ústa, mělce dýchají, polykají koncovky.
• výborná výslovnost – hlasitá mluva, tyto děti často tlačí na hlas, což je zbavuje možnosti pracovat se změnami barvy hlasu (barva hlasu vypovídá o našich citech). Hlasová forze, je-li trvalá, může zdravotně ohrozit hlas. Forzírovaný přednes je nepřesvědčivý – naopak některé dítě je v takovém svalovém podpětí, že mu nepracuje pomocné dýchací svalstvo a hlas je tak bezbarvě šelestivý.
• nauka o správné výslovnosti – recitátor by měl být poučen o základních pravidlech české ortoepie, aby nedocházelo k ledabylé výslovnosti nebo k přepečlivosti, která zní afektovaně. Velkou roli hraje mluvní vzor.
• vytváření vzájemné vazby mezi recitátorem a posluchači – dívá-li se recitátor na strop, či na špičky bot, nemůže dojít k vzájemné vazbě. Zatváří-li se na konci „uf, je to za mnou“, přichází-li s básní na rtech – toto vše uškodí celku. Na začátku přednesu velmi záleží na soustředění, kdy si uvědomujeme, komu a co chceme říci v jak velkém sále. Pořadí – autor, název díla. Název v sobě většinou obsahuje téma básně, někdy je i jejím prvním veršem, úvodem nebo otázkou, na kterou téma básně odpovídá. Odtrhne-li se ohlášením autora, uškodí to celku.

Ve starém Egyptě ve 3. tisíciletí před naším letopočtem Imenhotep doporučoval k léčbě nemocných staroegypťanů účinek divadla, tance a hudby. V athénském divadle Dromokaiton se každý rok pořádalo představení duševně postižených. Dalším příkladem využití divadla k jiným než estetickým účelům je divadelní exhibice nejslavnějšího pacienta ústavu v Charentonu – markýze de Sade. Tyto příklady „použití“ divadla k nedivadelnímu účelu, tedy k účelu, který prvotně nesleduje uměleckou hodnotu či estetický zážitek, ale jehož cílem je jakési „praktičtější“ využití dramatu, lze právě v duchu tohoto užití rozdělit na dvě skupiny:
1. divadlo (drama) – edukační prostředek
2. divadlo (drama) – prostředek léčby (terapie)


Dramaterapie
je záměrné použití dramatických a divadelních postupů, které evokují k prožívání emocí, k získání vnitřní harmonie. Pracuje s fantazií jedince. Při dramaterapii se mohou pacienti realizovat, vyzkoušet si řadu věcí resp. prožít sami sebe v situacích, do kterých by se asi nikdy nedostali, tzn. že dramaterapie je především o prožívání. Učí pěstování otevřenosti sebevědomí, odbourávání negativních postojů. Je velmi vhodná pro mentálně postižené jedince, pro práci s dětmi s poruchami chování, nebo z ohrožených rodin, ale i pro ostatní lidi k průzkumu osobnostního růstu, zbavení se stresu a napětí moderní civilizace.


Dramaterapie zklidní hyperaktivní děti a naučí je mluvit o pocitech
Hyperaktivní děti nechápou, že kolektiv má pravidla a hračku si od kamaráda neberete násilím. Dramaterapie je formou hry učí, jak vyjít s ostatními.
U hyperaktivního dítěte to začne tím, že jako miminko třeba málo spí. Po nástupu do školky se u něj vyhraňují typické rysy: nesoustředěnost, nepochopení situací, které vedou k nedorozuměním, impulzivitě. Přitom jsou to děti nesmírně chytré, akorát úplně jinak chápou, co se od nich chce.
Problém nastává hlavně v době, kdy by mělo nastoupit do školky. Františkovi je šest a v žádné ho nechtějí. Když s ním maminka přijde na pískoviště a on chce od někoho bagr, tak klukovi s bagrem klidně jednu vrazí. Není zlý, jen nechápe, co se sluší. Jeho maminka dostala doporučení, aby ho do první třídy zapsala, až když dovrší osm. Důvod? Není připraven vstoupit do kolektivu, neumí se v něm pohybovat. Šanci naučit se to však nedostal. Co s těmi dětmi je? "Všude, kam přijdou, bývají za černé ovce. Jsou divocí, špatně rozumějí sociálním situacím, do kterých se dostávají, mají komunikační problémy. To je někdy špatně vnímáno jako agresivita nebo vzdorovitost. Teprve až ve skupině se naučí reagovat a uvědomit si, že každý projev emoce, může mít více příčin. Že když se někdo směje, může se smát, protože má radost, nebo se může i vysmívat - a jak poznám ten rozdíl," vysvětluje ředitelka Národního institutu pro děti a rodinu Terezie Pemová.
Když tyto děti vyloučíme z kolektivu, připravíme je o možnost "poznat rozdíl". Budou izolované. S hyperaktivitou jsou spojeny i poruchy spánku. Některé děti spí jenom čtyři hodiny denně. Bezmoc a vyčerpanost jejich rodičů si málokdo dokáže představit."

Klíčová slova jsou zvýrazněna tučně.