1.Úvod

2.	Povaha odstraňovaného systému

2.1	Totalitarismus

2.2	Autoritářský posttotalitní systém

3.	Ztráta legitimity a eroze systému

3.1	Krize ekonomiky

3.2	Politická opozice

3.3	Pokusy o reformu systému

4.	Modely přechodů systému

4.1	Eastonův „systémový“ model

4.2	Stepanova klasifikace

4.3	Model přechodů Karlová – Schmitter

4.4	Model přechodů Dankwarda Rustowa

4.5	Model přechodů Adama Przeworského

5.	Konec starého režimu

6.

Závěr

7.	Literatura

8.

Poznámky

"2.1. Totalitarismus

Přesná datace prvního politického využití tohoto pojmu je předmětem sporu, jisté je, že výraz přešel do slovníku italského diktátora Mussoliniho a označoval jím stát, který měl v úmyslu sám stvořit a o němž prohlašoval, že to bude „lo stato totalitario“, tedy „stát všezahrnující“.4
V Německu se obdobný termín – total, resp. „totalitär“ – objevil ve spojení „totální mobilizace“ v roce 1930. O rok později použil Carl Schmitt, jeden z předních ideologů národního socialismu výraz „totalitní stát“.
V průběhu 30. let se termín začal stále častěji používat pro označení italského fašismu, německého národního socialismu a ruského komunismu. V letech druhé světové války byl pojem značně rozšířen díky propagandistickému užívání proti mocnostem osy a jejím spojencům, čímž nabyl hodnoty hanlivého označení bez specifického obsahu.
Rozpracování totalitarismu jako analytické kategorie se v zásadě ubíralo dvěma rozdílnými směry.
První z nich vychází z pojetí totalitářství jako rysu imanentního lidské povaze, který se jen v některých historických obdobích více či méně projevuje. Zastánci tohoto směru, ke kterému lze přiřadit např. Franze Neumanna, Hannah Arendtovou, Norberta Bobbia nebo i Karla Poppera, byli víceméně přesvědčeni, že totalitarismus existoval vždy a bude zde stále, jako jedno z pokušení či jedna z těch horších stránek lidské civilizace.
Druhý směr badatelů pojímá totalitarismus jako specifický politický systém, který je zcela novým dějinným fenoménem. Jeho zásadní novinkou je bezprecedentní míra kontroly nad atomizovanou společností.5
Představitelé tohoto směru, Carl Joachim Friedrich a Zbigniew Brzezinski vydali v roce 1956 základní a nejznámější dílo svého pojetí totalitarismu: Totalitní diktatura a autokracie (Totalitarian Dictatorship and Autocracy), které v dalších desetiletích sloužilo jako příručka či učebnice, dočkalo se řady vydání i několika revizí.6
Dle autorů je pro totalitarismus charakteristická koncentrace moci v rukou nějaké elity, antipluralistický postoj, snaha o udržení jednoty s častým doprovodem revoluční ideologie a bezprecedentní organizací strany. Původní výčet rysů systému zahrnoval : oficiální ideologii; existenci jediné a masové politické strany vedené jednou osobou (a kontrolovanou úzkou oligarchií); monopol vlády na zbraně; teroristickou policii; monopol vlády na masové sdělovací prostředky. Tento výčet byl záhy rozšířen o centrálně řízenou ekonomiku a ještě později doplněn o expanzionismus a politickou kontrolu soudnictví.
S přijetím definičního kritéria centrálně řízené ekonomiky by ze zkoumané skupiny bylo vyřazeno i hitlerovské Německo a jediným reprezentantem by zůstal stalinismus se svými východoevropskými a středoevropskými satelity.
Totalitní politický režim v tomto pojetí ovšem nemá vznik, nemá vývoj, je mimo historii. Buď je, nebo není. Jediné pohyby se týkají míry represe, čili intenzity „totalitních“rysů. Jediný možný zánik je opět totální, snad jedině v násilí, a to nejlépe zvenčí, čili válkou."

Práce obsahuje také hodnocení samotného textu pedagogem.