1.	Přemysl Otakar I.

2.

Václav I.

2.1.

Vláda

2.2.	Mongolský vpád

3.	Přemysl Otakar II.

3.1.	Územní expanze

3.2.	Spor s Rudolfem Habsburským

3.3.	Domácí vzpoura

4.	Václav II.

5.	Václav III.

6.	Doplňující informace

6.1.	Přemysl Otakar I.

6.2.

Církev

"Český stát v období posledních Přemyslovců

Mezi evropská království se Čechy zařadily definitivně na přelomu 12. a 13. století. Dotvořila se pokročilejší feudální společenská struktura, která posilovala stabilní vrchní moc panovníků (včetně nástupnictví prvorozených synů – zásada primogenitury) a nedávala již mnoho prostoru pro uplatnění bojovnických družin.

Přemysl Otakar I.

Přemysl Otakar I. (1197-1230) nastupuje po pětadvacetileté krizi. Šlechta sice zvolila za panovníka Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha (doživotně markrabě moravský, zemřel roku 1222), ovšem již roku 1197 mu Vladislav Jindřich trůn dobrovolně odstoupil, a tím bylo ukončeno období dynastických rozbrojů. Přemysl nastupuje jako kníže do příznivé mezinárodní konstelace, dané bojem mezi Štaufy a Welfy o římský trůn po smrti císaře Jindřicha VI. Pro Přemysla I. nebylo nakonec příliš obtížné zajistit si obratnou politikou vůči Štaufům a Welfům obnovení královské hodnosti pro Čechy. Důležité však bylo, že českou královskou hodnost uznal r. 1204 také papež. V situaci, kdy císař musel respektovat vůli knížat, se nyní mohly Čechy oddělit od říše, podobně jako dříve Uhry nebo Polsko. K tomu však nedošlo.
Díky obratné politice získal Přemysl Otakar I. roku 1212 v Basileji Zlatou bulu sicilskou. Nový římský panovník a král sicilský Friedrich II. z rodu Štaufů v ní potvrzoval výsady českých králů, zdůrazňoval čestný, nikoli poddanský poměr Čech k říši, a lenní vztah českého vládce k císaři byl interpretován přesně v duchu „božího soudu“ z roku 1126 (císař pouze formálně potvrzuje v Čechách přijatého krále). Zlatá bula sicilská upravovala postavení přemyslovského státu: dědičně potvrzuje královskou hodnost, římským císařem a králem smí být potvrzen pouze ten český panovník, který je přijat a zvolen i doma v Čechách, potvrzuje územní celistvost státní moci, českému králi přiznána hodnost arcičíšníka a kurfiřta, právo investitury českých biskupů, říše bude jen formálně nadřazena českému státu.
Pod vlivem IV. lateránského koncilu zahájil boj za emancipaci a reformu české církve biskup Ondřej (působil od r. 1216 převážně v Římě). Roku 1222 dosáhl uznání základních požadavků pro samostatné postavení české církve (netýkalo se Moravy) – právo kanonické volby a respektování právních a hospodářských imunit (duchovní vyjmutí z pravomoce světských soudů – zřízeny zvláštní soudy církevní)."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Součástí práce jsou ilustrace o rozsahu cca 1 strany.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně a podtržením.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ