1.

Církev

1.1.	Společnost a církev

1.2.	První kritika církve

1.3.	První kazatelé u nás

2.	Papežské schizma

3.	Spory Václava IV. s Janem z Jenštejna

4.	Říšská politika Václava IV.

5.	Zikmund Lucemburský

6.	Doplňující informace

6.1.

Církev

6.2.	Jan Viklef

6.3.	Jan Milíč z Kroměříže

6.4.	Tomáš ze Štítného

6.5.	Jan z Jenštějna

6.6.	Zikmund Lucemburský

"Církev
Církev byla největší a nejbohatší vlastník v království. Vlastnila 1/3 veškeré půdy, její majetek dále narůstal zejména dary a odkazy; byl nedotknutelný, neprodejný, nebyl tříštěn dědickými podíly. Mimo půdy vlastnila kostelní poklady, zlato, stříbro, drahocenná roucha, vzácné knihy apod. Středověký člověk spatřoval v morové ráně, stejně jako ve všech katastrofách a kalamitách, projev božího hněvu, trest za opuštění závazných pravidel křesťanského života, předzvěst blížícího se konce pozemského světa a předznamenání posledního soudu. Přemítání o pravidlech křesťanského života i jeho smyslu přestalo být doménou duchovenstva a zasahovalo stále širší okruh lidí. Důraz na zbožnost byl v Čechách silnější než jinde.
Prohlubující se proces christianizace se nakonec obrátil proti mocenským zájmům samotné církve. Lidé totiž hledali důvod, pro který Bůh seslal na kvetoucí české království trest v podobě „černé smrti“ a dalších krizových jevů. V úvahách znepokojených kněží i zbožných obyvatel se pozvolna rýsoval hlavní viník. Byla jím bohatá církev, která se zpronevěřila svému hlavnímu poslání, pečovat o spásu duší věřících. Ideálům božího zákona neodpovídalo ani chování řady kněží, kterým jejich úřad sloužil jako zdroj příjmů a nikoli jako výzva k následování Krista a apoštolů. Také život mnichů budil pohoršení. Původně dobrý záměr Karla IV. se zvrátil v opak. Panovník zřizoval a podporoval církevní instituce proto, že se chtěl ukázat jako správný křesťanský vládce, ale i proto, aby existenčně zabezpečil velké množství vzdělanců. Stát je uživit nemohl, takže církevní zaopatření bylo v dané situaci jediným řešením. Právníci, úředníci královských kanceláří i spisovatelé a překladatelé se však více věnovali činnosti, která je zajímala než kněžskému poslání. K výkonu kněžských povinností si najímali náhradníky z řad nezajištěného duchovenstva. Za Václava IV. vzrostla nedůvěra k církevním představitelům.

První kritika církve

První kritikové církve se objevili za vlády Karla IV. Angličan John Wycliffe odmítal majetek a světskou moc církve, papežský primát, církevní dogmata a obřady, ideál spatřoval v apoštolské církvi, základní životní orientaci v biblických normách. Požadoval proto, aby panovníci vyvlastnili církevní majetek a prosadili tak vůli Boží a aby se bible zpřístupnila překlady do národních jazyků (sám ji přeložil do angličtiny). Jeho učení se stalo v Anglii nesmírně populární. Církev ho prohlásila za kacíře, ale král a šlechta ho vzali do ochrany. Roku 1382 byl vyloučen z univerzity jako kacíř, ale před soud postaven nebyl. Protože mu nešlo o vytvoření nové vlastní církve (sekty), ale o zásadní přeměnu té dosud existující, je považován za prvního církevního reformátora. Jeho názory se staly základem reformních učení v 15. a 16. století, především husitství."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Součástí práce jsou ilustrace o rozsahu cca 1 strany.
Hesla rozšířená v doplňujících informacích jsou v textu zvýrazněna barevně a podtržením.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ