1.

Úvod

2.	Klima ve spodním miocénu

3.	Cyprisové souvrství sokolovské pánve

3.1.	Oherský rift

3.2.	Sokolovská pánev

3.2.1.

Tektonika

3.2.2.

Stratigrafie souvrství sokolovské pánve

3.2.3.

Vulkanismus

3.2.4.

Cyprisové souvrství

4.	Paleoklimatická proxy ve vrtu Jp-585

4.1.	Data a metody

4.2.	Výsledky a interpretace

4.3.	Diskuse výsledků

5.

Závěry

"2. Klima ve spodním miocénu
Období miocénu (cca 24 – 5,5 Ma) je charakteristické jako klidné období s relativně vyššími teplotami. Je to zapříčiněno zejména vyššími teplotami a tedy menším zaledněním pólů a vznikem severoatlantského hlubokomořského proudu (North Atlantic Deep Water), který vznikl uzavřením průlivu mezi Středozemním a Indickým oceánem. Je to tedy období vhodné pro výzkum paleoklimatu (Tell-Zamaloa 2004???). V poslední době se objevují vědecká sdělení o klimatických výkyvech i kolísání hladiny oceánu i v tomto zdánlivě "bezledovcovém období", které vyvolávají otázky, jestli bylo miocenní klima opravdu tak staticky teplé a vlhké.
Mořské pelagické prostředí je nejvhodnější pro dlouhodobý záznam kontinuální sedimentace, avšak jezerní předbřežní prostředí je vhodným zástupcem na kontinentální úrovni. Jezerní pánve, které nejsou v dosahu moře, jsou ovlivňovány především tektonikou a klimatem. Tektonika zde zajišťuje nejen přínos sedimentů ze zdrojových oblastí, ale způsobuje i subsidenci pánve a tedy tvorbu akomodačního prostoru. Klima má potom vliv na samotnou sedimentaci a s ní spojené fyzikální, chemické a biologické změny (Luzon et al., 2002). Jezerní sedimenty jsou ve srovnání s mořskými citlivějšími klimatickými archivy zejména díky větší rychlosti sedimentace. Díky lokální topografii zde také mohou regionální i lokální klimatické i geografické změny zcela setřít globální klimatický záznam. Dokážeme-li však toto lokální rušení odfiltrovat, pak nám větší rychlost sedimentace umožňuje rekonstrukci klimatických změn na časové úrovni staletí až statisíciletí.
Zemské klima se neustále vyvíjí. Mezi nejzajímavější a nejpodstatnější jevy tohoto vývoje patří oteplování a ochlazování klimatu způsobené tektonikou litosférických desek nebo periodické cykly oteplování a ochlazování klimatu spojené s orbitálními procesy. Uvědomíme-li si, že tektonika i orbitální procesy jsou v neustálém pohybu, zřejmě nás nepřekvapí, že takovéto změny klimatu existují. Z tohoto pohledu jsou ke korelaci vhodná taková proxy, která jsou citlivá na orbitální parametry. Kolísají totiž podle přesně známých periodických závislostí, které jsou spočteny pro posledních mnoho desítek milionů let, čímž poskytují rovnoměrný a tím pádem předvídatelný záznam o jisté části paleoklimatických změn. Orbitální parametry řídí klimatické změny v časovém měřítku desítek až stovek tisíc let. Oproti tomu tektonika desek je pomalejší a nepravidelná a je odpovědná za změny v měřítku jednotek až stovek milionů let. Klimatické dějiny Země jsou zrekonstruovány řadou proxy dat jak z mořských, tak z kontinentálních záznamů. Asi nejvýznamnějšími takovými záznamy jsou vývoj poměru stabilních izotopů kyslíku (δ18O) a uhlíku (δ13C) v oceánech (Zachos 2001; viz Obr. 1). Izotopy kyslíku odrážejí především objem ledovců a cirkulaci vodní páry v atmosféře, izotopy uhlíku se vztahují ke koloběhu uhlíku na planetě a tedy k obsahu atmosférického CO2, který má přímý vztah k míře působení skleníkového efektu na globální klima."

Součástí práce je graf o rozsahu cca 1/3 strany.