1.

Úvod

2.

Osobnost

2.1.	Seberegulující systém

2.2.	Rozdělení ontogenetického vývoje

2.2.1.

Období prenatální

2.2.2.

Období postnatální

2.3.	Věk předškolní

2.4.	Základy vývojové psychologie

2.4.1.

Motorika ruky

2.4.2.

Vizuální vnímání

2.4.3.

Auditivní vnímání

2.4.4.

Expresivní řeč

2.4.5.

Taktilně-kinestetické vnímání

2.4.6.

Grafomotorika

2.4.6.1.

Motorika

2.4.6.2.

Prvky kresby

2.4.6.3.

Základní funkce písma

2.5.	Školní zralost

3.	Specifické poruchy školních dovedností

3.1.	Specifická porucha čtení

3.1.1.

Dyslexie na podkladě percepčních deficitů

3.1.2.

Dyslexie s převahou obtíží v oblasti motorické

3.1.3.

Dyslexie na podkladě integračních obtíží

3.1.4.

Dyslexie s poruchou dynamiky základních psychických procesů

3.1.5.

Dyslexie z hlediska vzájemného vztahu verbální a názorové složky intelektu

3.1.6.

Dyslexie z hlediska lateralizace mozkových hemisfér

3.2.	Specifická porucha psaní-dysgrafie

3.3.	Specifická porucha počítání: dyskalkulie

3.3.1.

Třídění dyskalkulie

3.4.

Dysmúzie

3.5.

Dyspinxie

3.6.

Dyspraxie

3.7.	Projevy specifických poruch učení

3.7.1.

Dyslexie

3.7.2.

Dysgrafie

3.7.3.

Dysortografie

3.7.4.

Dyskalkulie

3.8.	Zvláštnosti v chování dětí s SP

3.9.	Projevy deficitů kognitivních funkcí

3.9.1.

Zraková percepce, prostorová orientace

3.9.2.

Sluchová percepce

3.9.3.

Automatizace

3.9.4.

Paměť

3.9.5.

Koncentrace pozornosti

3.9.6.

Motorika, grafomotorika

4.	Vymezení pojmu alternativní vzdělávání a alternativní škola

4.1.	Vývoj a vznik alternativních škol

4.2.	Vlastnosti a funkce alternativních škol

4.3.	Typy alternativních škol

5.	M. Montessori a její pedagogický systém

5.1.	Nástin života Marie Montessori

5.2.	Úvahy o filosofickém základu myšlenek M. Montessori

5.3.	Základy vědeckosti pedagogického systému

5.3.1.

Senzitivní fáze aneb citlivá období

5.4.	Druhy lidských sklonů

5.5.	Metodika výchovného systému

5.5.1.

Cvičení praktického života

5.5.2.

Smyslový materiál

5.5.3.

Řeč

5.5.3.1.

Řeč mluvená

5.5.3.2.

Řeč psaná

5.5.3.3.

Řeč beze slov

5.5.3.4.

Tvoření pojmů

5.5.3.5.

Rozhovory s rodiči

5.5.4.

Matematika

5.5.4.1.

Rozvoj matematického ducha

5.5.4.2.

Cvičení praktického života

5.5.4.3.

Smyslový materiál

5.5.4.4.

Řečový materiál

5.5.5.

Kosmická výchova

5.5.6.

Výchova k míru

6.	Alternativní techniky

6.1.	Carol Ann Hontz

6.2.	Autoři metody kineziologie – One Brain

6.3.	Metoda kineziologie – One Brain

7.

Korekce

7.1.	Stupně stresu

7.2.	Vnímání čtení

7.2.1.

Doplňková korekce – Cookova metoda

7.3.

Abeceda

7.4.

Čísla

7.5.	Křížení středové čáry

7.6.

Zkrat očí

7.7.

Zkrat uší

7.8.	Křížové programování

7.8.1.

Test vizuálního vnímání

7.9.

Fixace

7.10.

Společná integrační plocha

8.	Případové studie jednotlivých dětí při odblokování

8.1.

Třída

8.2.	Jednotliví žáci s IVP, integrovaní

9.

Závěr

10.	Přílohy (dotazník, grafy)

"1. OSOBNOST

Slovo „osobnost“ je odvozeno od masky („persona“) antických herců. V běžné řeči (v díle CICEROVĚ) označovala „persona“ také charakter nebo roli, kterou maska představovala, sociální postavení a konečně také vlastnosti, které k němu dopomohly.
Do psychologie byl pojem osobnost zaveden až na počátku 20. století, kdy se ukazovala nutnost studovat duševní život člověka, který se vyznačuje určitou organizovaností a funkční jednotou, neprojevuje se jen jako pouhý soubor jednotlivých funkcí (jako vnímání, myšlení, cítění, chtění). Bylo třeba vysvětlit, proč na týž podnět reagují lidé různě a který faktor variabilitu reakcí vysvětluje.
Pojem osobnost v psychologii vyjadřuje vnitřní organizaci duševního života člověka, skutečnost, že je jednotou dílčích funkcí, že tedy funguje jako jednotný celek interindividuálně odlišných dispozic a jako takový vytváří smysluplné souvislosti s vnějšími projevy, tj. s chováním individua. Pojem osobnost tak vyjadřuje vnitřní psychické uspořádání člověka, jako vnitřní dynamickou strukturu, determinující jeho duševní život.
Existují různá paradigmata osobnosti, která odrážejí nejednotnost v pojetí psychologie jako empirické vědy samé.
Pojem osobnost nemá v psychologii hodnotící či normativní akcent.
OSOBNOST je každý od té doby, kdy jeho psychika začne vykazovat specificky lidskou formu fungován, k němuž dochází, až v určité etapě dětství. V tomto smyslu je osobnost chápána jako tzv. „hypotetický konstrukt“: fenomén, jež ovšem není přímo pozorovatelný, je však logicky odvozován z toho, co je pozorováno, a má heuristickou hodnotu (umožňuje objevovat nové poznatky, neboť jako takový může být také podnětem k výzkumu). Tak pojem osobnost jako hypotetický konstrukt zahrnuje popis její geneze, struktury a dynamiky, jehož osou je koncept ega jako vysvětlující konstrukt, který objasňuje utváření osobnosti a její fungování.
Především různá pojetí předmětu psychologie, ale i člověka (filosofická antropologie jako východisko), vedla k tomu, že dnes existují tak rozdílná pojetí osobnosti či různá paradigmata psychologie osobnosti.
Má-li být psychologie osobnosti skutečnou vědou, musí respektovat kánon empirické psychologie, (jevy objektivně a spolehlivě pozorovatelné, měřitelné, vyžadují teoretické zpracování, musí být prověřitelné, prosté protikladů, jasně z daných fakt vyplývající), empirie rozhoduje o vhodnosti teorii, potvrzuje, čí vyvrací. Th. Hermann (1969, s. 43)
Osobnost jako psychologicky hypotetický konstrukt, jako popisný a vysvětlující pojem objasňuje několik empirických fakt:
 duševní život člověka vykazuje určitou organizaci a dynamiku
 duševní život člověka vykazuje vnitřní jednotu
 duševní život člověka vykazuje určitou interindividuální variabilitu

Základní znaky duševního života lze považovat:
relativní integrovanost složek, které ho tvoří, a tendence tuto integrovanost (jednotnost, vnitřní rovnováhu) udržovat sjednocováním poznávání, cítění a snah, respektive udržováním psychické rovnováhy eliminací vnitřních rozporů
relativní stálost jeho psychických vlastností a jejich relativní autonomii (vlastnosti označované jako faktory druhého řádu jsou na sobě nezávislé, např. inteligence emoční stabilita jsou relativně stálé a autonomní)"

Součástí práce je několik ilustrací a grafů, rozsah čistého textu činí cca 84 stran.
Některé přílohy zmíněné v anotaci nejsou součástí práce.