1.	Fiskální politika

1.1.

Vymezení

1.2.	Klasické a keynesovské pojetí veřejných financí

1.2.1.

Keynesiánství

1.2.2.

Past na likviditu

1.2.3.

Keynesovská fiskální teorie

1.3.	Cíle a nástroje fiskální politiky

1.4.	Fiskální politika v jednoduchém keynesovském modelu

1.4.1.

Účinek změny vládních výdajů

1.4.2.

Účinek změny autonomních daní

1.4.3.

Účinek změny indukovaných daní

1.4.4.

Teorém vyrovnaného rozpočtu

1.5.	Měření cyklického a strukturálního deficitu

1.5.1.

Cyklický deficit

1.5.2.

Strukturální deficit

1.6.	Typy fiskální politiky

1.7.	Způsoby krytí deficitu státního rozpočtu

1.8.	Vytěsňovací efekt

1.9.	Interakce fiskální a měnové politiky

1.10.

Nabídkově orientovaná fiskální politika

1.11.

Lafferova křivka

2.	Veřejný dluh

2.1.

Vymezení

2.2.	Čistý a hrubý veřejný dluh

3.	Vývoj fiskální politiky v ČR v kontextu evropské integrace

3.1.	Vývoj v ČR

3.2.	Pakt růstu a stability

"Slovo fiskální pochází z lat. fiscus, původně košík, později státní pokladna, a vyjadřuje spojitost s daněmi. Daně původně sloužily k pokrytí potřeb panovnického dvora a armády, později i pro financování veřejně prospěšných staveb (silnice, průplavy, železnice, školy atd.) a pro financování veřejných statků (bezpečnost a policie, zdravotnictví, školství, ochrana prostředí a další). Na rozdíl od monetární politiky, která pečuje o stabilitu měny, je fiskální politika nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství.
Vlády se snaží o makroekonomickou stabilizaci svých ekonomik prostřednictvím státního rozpočtu.
Státní rozpočet má dvě stany, které mohou být velikostně rozdílné: státní výdaje na zboží a služby(G) a daňové příjmy ( T ). Fiskální politikou rozumíme změny státních výdajů a daňových příjmů a sazeb, jejichž cílem bývá dosažení určitých makroekonomických cílů, zejména nízké míry nezaměstnanosti, nízké míry inflace a stabilní míry hospodářského růstu.

Klasi ck é a k eyn esovsk é p ojetí veř ejných f in an cí.
Významnou teorií tohoto ovlivňování se stalo keynesiánství, teorie britského ekonoma Johna
Maynarda Keynese, která nejen vysvětlovala souvislosti makroekonomických jevů (hrubý domácí produkt, zaměstnanost, agregátní poptávka, inflace atd.), ale poskytovala i návod, jak je zejména prostředky fiskální politiky ovlivňovat. Keynesiánství bylo úspěšné jako metoda boje proti cyklickým hospodářským krizím, od 60. let však naráželo na problémy a stalo se terčem kritiky monetaristů, kteří naopak propagovali omezování státních zásahů a za hlavní úkol státu pokládali péči o stálost měny.
Nejvýznamnější knihou keynesiánců je kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz vydaná v roce 1936. Kniha byla reakcí na velkou hospodářskou krizi z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Ekonomie do té doby obecně věřila, že pokud není volný trh deformován státními zásahy, při jakékoliv změně v prostředí se tržní podmínky automaticky přizpůsobí dlouhodobě nejefektivnějšímu trendu. Krize však zasadila ránu neoklasické ekonomii (která byla tehdy uznávaná jako ekonomie hlavního proudu). Keynes tedy na základě makroekonomických analýz dospěl k závěru, že existuje ještě obecnější teorie, a ekonomie neoklasická je pouze jejím speciálním případem. Tedy vyslovil názor, že za určitých okolností se nemusí trh nutně vždy přibližovat nejefektivnějšímu bodu, ale může se ustálit v situaci, kdy je produkt nízký a nezaměstnanost vysoká. Takovými podmínkami může být např. tzv. spekulativní motiv poptávky po penězích či past na likviditu, která v určitých případech (např. hluboká a dlouho trvající krize) může způsobit totální neúčinnost monetární (měnové) politiky."

Součástí práce jsou grafy a tabulka o rozsahu cca 1,5 strany.