". Historie transplantací

Transplantologie je historicky vzniklý medicínský obor, který se vyvíjel na základě získávání poznatků a rozvoje transplantací orgánů a tkání. Zahrnuje legislativu transplantací, přípravu příjemce transplantátu, získávání orgánů k transplantaci, chirurgickou problematiku, poope-rační péči, imunosupresivní a antirejekční terapii.
Transplantace ledviny je v historii medicíny významným mezníkem, zůstane navždy první úspěšnou orgánovou transplantací. První experimentální transplantaci ledviny u psa provedl v roce 1902 vídeňský chirurg Emmerich Ullmann. Ledvina, kterou odebral a posléze transplantoval na krční cévy, vylučovala moč několik dní.
Pokrok v chirurgickém přístupu k transplantacím znamenalo vyvinutí techniky cévního stehu Alexisem Carrellem, za což byl v roce 1912 oceněn Nobelovou cenou.
Důležitým předělem bylo objevení principu umělé dialýzy a jeho uvedení do praxe panem Kolffem v roce 1945, čímž se získal čas pro vyhledání vhodné ledviny.
První doložená transplantace ledviny u člověka byla provedena v roce 1933 ukrajinským chi-rurgem J.J.Voronojem. První transplantace ledviny na území tehdejšího Československa byla provedena v Hradci Králové v roce 1961.
Od začátku padesátých let byly intenzivně zkoumány možnosti transplantace i dalších orgánů. Byly provedeny transplantace jater (Tom Starzl, Denver, 1963), pankreatu (Richard Lillehei, Minneapolis, 1966), srdce (Christian Barnard, Kapské Město, 1967), plic (James D.Hardy, Jackson, Mississippi, 1963). Transplantace zmíněných orgánů je v současné době na světě zcela rutinní metodou. Transplantace ledviny zajišťuje pacientům se selháním ledvin přede-vším výrazně lepší kvalitu života, transplantace srdce, plic, jater pacientovi zachraňuje život. Je odhadováno, že na zeměkouli každoročně transplantaci ledviny podstoupí asi 35 000 ne-mocných v přibližně 600 transplantačních centrech. V České republice se transplantují všechny uvedené orgány, problematická je jen transplantace u malých dětí. Počet transplantací ledvin v České republice v devadesátých letech prudce stoupl a v roce 1997 dokonce dosáhl 49 transplantací na milión obyvatel, čímž se ČR zařadila na druhé místo v Evropě v počtu transplantací ledvin ze zemřelých dárců.
Brzy po zahájení transplantací ledvin od zemřelých dárců, již koncem 60-tých a počátkem 70-tých let, se postupně vyvinuly systémy (programy) pro společné získávání orgánů a společný výběr příjemců. Jejich vnik byl původně motivován možností výměny ledvin mezi jed-notlivými transplantačními centry, ve snaze dosáhnout maximální HLA kompatibility mezi dárcem a příjemcem a zlepšit tak výsledky transplantací. S rostoucí potřebou orgánů od ze-mřelých osob pro transplantace srdce a jater se pak velmi rychle ukázalo, že dobře fungující společný transplantační program umožní také lepší využití zemřelých dárců zvýšením počtu multiorgánových odběrů. Zprvu regionální transplantační systémy se tak postupně vyvinuly v celostátní nebo dokonce nadnárodní programy a s přibývajícími zkušenostmi byla lépe a podrobněji definována pravidla spolupráce.
Pro odběry a transplantace orgánů od živých dárců bylo nutno definovat podmínky pro maxi-mální snížení zdravotního rizika dárců i příjemců a zabránit zneužití darování orgánů pro zisk. Potřeba odběrů od zemřelých dárců si vyžádala jednoznačnou definici způsobu stanovení smr-ti, podmínek posmrtného odběru a pravidel výběru příjemců pro odebrané tkáně a orgány. Ve většině zemí provádějících transplantace nabyl pravidla pro odběry a transplantace podobu legislativních norem, jimiž se všichni musí řídit. V řadě případů vznikly státní, nebo státem kontrolované instituce, které monitorují a hodnotí dostupnost a výsledky orgánových transplantací."

Součástí práce jsou ilustrace, grafy, fotografie a tabulka, rozsah čistého textu činí cca 33 stran.
Důležité informace jsou tučně značeny.