"1. MIKROPROCESORY A ZÁKLADNÍ DRUHY MODULACE
1.1 FUNKCE MIKROPROCESORU, KONSTRUKCE MIKROPROCESORU
• Druhy mikroprocesorů, rozdělení
• Obecné univerzální schéma mikroprocesoru, popis a funkce
• Základní popis mikroprocesoru, jeho funkce
• Mikroprocesoru s okolím (sběrnice)
• Jednotlivé části mikroprocesoru (ALU, řadič, registry…)
Mikroprocesor je integrovaný obvod o vysoké hustotě integrace, obsahující vždy v sobě kromě dalších částí aritmeticko-logickou jednotku a řadič. Procesor čte z paměti strojové instrukce a na jejich základě vykonává program. Protože procesor, který by vykonával program zapsaný v nějakém vyšším programovacím jazyku by byl příliš složitý, má každý procesor svůj vlastní jazyk - tzv. strojový kód, který se podle typu procesoru skládá z jednodušších nebo složitějších strojových instrukcí. Sám o sobě není schopen pracovat, potřebuje vždy řadu pomocných a podpůrných obvodů. Společně s vnitřní pamětí a vstupním a výstupním zařízením tvoří základ celku, který nazýváme mikropočítač. Existují i tzv. jednočipové mikropočítače, které v jediném elektronickém prvku obsahují všechny uvedené části (včetně malé vnitřní paměti). Mikroprocesor komunikuje se svým okolím prostřednictvím tzv. sběrnic. Sběrnice (anglicky „bus“) je paralelní cesta přenosu informací. Šířka sběrnice je počet bitů, které je po sběrnici možno přenášet současně v jediném okamžiku. V souvislosti s mikroprocesory hovoříme o vnitřních sběrnicích a vnějších sběrnicích. Vnitřní sběrnice jsou uvnitř mikroprocesoru (jedna nebo více) - přímo na chipu. Propojují mezi sebou jednotlivé funkční celky mikroprocesoru. Při jejich konstrukci není výrobce nijak omezen. Navrhuje je tak, aby mikroprocesor jako celek pracoval co nejrychleji. Vnější sběrnice propojují mikroprocesor s jeho okolím. Vzhledem k potřebě
propojovat mikroprocesor s dalšími součástkami (mnohdy i od jiných výrobců) musí být vnější sběrnice určitým způsobem normalizovány. Většina výrobců respektuje normy stanovené firmou Intel vzhledem k silnému postavení výrobků této firmy na světovém trhu. Každý mikroprocesor má tři vnější sběrnice - datovou, adresovou a řídící.

Mikroprocesory se rozdělují ze dvou hledisek:
1) Postihuje způsob jejich zrychlování spolupráce s pamětí. Rozeznáváme mikroprocesory registrově orientované a sběrnicově orientované.
2) Vychází ze struktury instrukčního souboru mikroprocesoru. Hovoříme o mikroprocesorech RISC a CISC.

Registrově orientované mikroprocesory omezují komunikaci s pamětí pomocí poměrně velkého množství pomocných registrů, se kterými může ALU a řadič komunikovat s nepatrnými časovými zpožděními. Tyto registry je možno používat např. pro ukládání mezivýsledků při výpočtech a do paměti se potom odešle teprve konečný výsledek. Při vhodné konstrukci programu je možno značně omezit počet zápisů a čtení z paměti. Tato koncepce byla typická pro mikroprocesory firmy Intel.
Sběrnicově orientované mikroprocesory mají jen malý počet vnitřních registrů, zaměřují se však na optimální organizaci sběrnic a co největší urychlení přenosů mezi pamětí a mikroprocesorem. Tento přístup byl typický např. pro firmu Motorola. Postupem času se ukázalo, že žádný z těchto konstrukčních přístupů není jednoznačně lepší než druhý. Obě vývojové linie se postupně sbližují - u registrově orientovaných mikroprocesorů dochází k optimalizaci komunikace po sběrnicích a u sběrnicově orientovaných se objevuje větší počet pomocných registrů (u mikroprocesorů firmy Motorola 68040 se objevuje až 80 pomocných registrů). I když dnes toto rozdělení poněkud ztratilo na významu, lze říci, že mikroprocesory vycházející původně z registrové koncepce mají i dnes určité výhody při numerických výpočtech a mikroprocesory vycházející původně ze sběrnicové koncepce rychleji pracují s grafikou."

Součástí práce je množství schémat a nákresů, rozsah čistého textu činí cca 12 stran.