"Zvoní
Zvoní. Všichni náhle balíme zběsile své věci do tašek, každý se hrne rychle ven ze třídy, hlavně aby byl co nejdříve doma. Učitelka na nás ještě něco křičí o zopakování si renesance, ale to v tom spěchu už málokdo vnímá. Obouvám si v šatně botasky, když tu se rozezní požární alarm. „Už nám zvoní hrana,“ povídá mi spolužačka, a když vycházíme ze šatny, proběhne okolo nás jeden oktaván v masce Frankensteina, kterého pronásledují Fantomas a Kočičí žena. Tomu se říká pořádné poslední zvonění.
Před školou se loučím se spolužačkou, vyndávám sluchátka, abych nemusela poslouchat zvuky ulice, a mířím k domovu. Vidím projíždějící sanitku, která zřejmě veze akutní případ, místo sirény však slyším kvílejícího zpěváka. No, takové znamení, že mají řidiči uvolnit cestu, by bylo taky účinné, a hlavně stylové. Když přecházím silnici, těsně přede mnou zabrzdí auto. Řidič zuřivě gestikuluje a asi i něco křičí, ale já po šoku přidám do kroku a snažím se rychle zapomenout.
Stojím doma u vchodu a snažím se najít v batohu klíče. Bohužel ani na dně se vítězný cinkot neozve a tak zvoním a doufám, že máma není zrovna se setrou na procházce. Naštěstí ne, brzo se rozezní bzučák. Jak jedu výtahem nahoru, slyším kromě jekotu zpěváka i jekot jiný. Ano, jakmile vystoupím z výtahu, už na mě máma křičí, kde mám klíče a proč jsem nezazvonila potichu, protože jsem vzbudila sestru. Pláč naší malé Markétky krásně zaplnil celé patro. Beru si vodítko a jdu vyvenčit naši fenku.
Z plánované malé procházky se stává poněkud delší, ale to nevadí, alespoň má máma čas sestru znovu uspat a snad aspoň trochu opadne její zlost. Jedu opět výtahem nahoru, najednou se však výtah zastaví a já zůstávám trčet mezi druhým a třetím patrem, kde se rozhodně vystoupit nedá. Fenka je evidentně nervózní, začne štěkat. Zkouším křičet, ale nikdo mě zřejmě neslyší. Tak zvoním na nouzový zvonek, křičím znovu a víc, než zpěvák ve sluchátkách, víc než na m křičela máma. Nic. Po půl hodině konečně někdo přišel dolů do haly a ano, je to opravář výtahu, který mne ujišťuje, že za chvíli budu venku.
Ticho. Po celém tom náročném dni ležím v posteli a jsem opravdu vděčna za chvíli ticha. Přemýšlím, jak muselo být krásné, když se naši předci mohli jít v noci projít, aniž by jim svítily pouliční lampy na cestu a oni viděli hvězdy, aniž by museli poslouchat zvuky aut. Ale zas na druhou stranu život byl mnohem méně pohodlný. I když jim to určitě nevadilo. Nařizuji si na zítra budík a doufám, že až zítra zazvoní, nebude to to poslední zazvonění, které uslyším."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ