"Tak tedy ano, zrovna jsem připravoval oběd a slyším zvonek. Šel jsem samozřejmě jako správný sluha otevřít, jenže v půli cesty jsem si uvědomil, že jsem zapomněl na vařící se brambory. Běžel jsem zpátky do kuchyně a jen jak jsem stáhnul hrnec z plotny, zvonek se ozval podruhé. Co nejrychleji jsem pospíchal opět ke dveřím, a když jsem celý udýchaný otevřel, Hoirot náhle zvolal:
„Už tu byla Harplová?“
Chvíli jsem nevěděl, která bije. O žádné Harplové jsem jaktěživ neslyšel. Hoirota jsem však neomylně poznal. Postarší pán s knírkem, buřinkou a hůlkou. Tato kombinace na mne zapůsobila důstojným, přesto dobrotivým dojmem.
„Obávám se, sire, že jsem o žádné lady Harplové nikdy neslyšel. Pojďte prosím dál, hrabě Holmes už Vás očekává.“
Hoirot se na mě nedůvěřivě podíval a vešel dovnitř. Pomohl jsem mu s kabátem a zavedl ho ke svému pánovi. Pak jsem rychle odnesl Hoirotův kufr do pokoje pro hosty a šel dovařit oběd. Díkybohu, kuchař pár receptů na pánova oblíbená jídla zapsal do sešitku, který jsem v kuchyni nalezl, jinak bychom snad skončili na dietě.
Když bylo vše hotovo, odebral jsem se říct pánovi, že je oběd připraven. Tiše jsem vstoupil do místnosti, nenápadně si odkašlal, abych upoutal pozornost obou gentlemanů, a řekl:
„Za deset minut bude možno obědvat.“
„Děkuji, Jamesi, za deset minut přijdeme do jídelny,“ řekl můj pán a významně pokývnul na pana Hoirota.
Obrátil jsem se a chtěl jsem jít připravit stůl, když vtom na mě pan Hoirot zavolal:
„Jamesi, počkejte chvíli, můžete mi říct, co vy si myslíte o těch vraždách?“
Abych se přiznal, ta otázka mne zaskočila. Jediné, o čem jsem v té chvíli přemýšlel, bylo, jestli bude to jehněčí dobré.
„Já nevím, pane, ale myslím si, že dvě vraždy, to se ještě může stát, ale čtyři? A ještě během pěti dnů? To je už velice podivné.“
Hoirot se pousmál a řekl: „To je velice dobrý postřeh, také mě to napadlo. Děkuji, to je vše.“
Zvláštní člověk, pomyslel jsem si a šel jsem připravit stůl.
Při obědě oba rozebírali úmrtí, což mi přišlo celkem nevhodné, ale nic jsem neříkal, hlavně že nemluvili o jehněčím. Hrabě vyprávěl o tom, jak policie usoudila, že první oběť, služebná Betty, byla zabita naším zahradníkem, protože jsme ji našli vzadu v zahradě, jak jí trčí ze zad nůžky na zastřihávání stromků.
„Ach, ta venkovská policie,“ povzdechl si Hoirot a vyzval hraběte, aby pokračoval.
„Zahradník se tu ten den neukázal a nikdo z nás netušil, kde by mohl být. Byl prý v jedenáct večer v hospodě, ale kam odtamtud odešel, to byla prostě záhada. Třetí den, tedy vlastně druhý po nalezení nebohé služebné, jsem se jel projet na koni se svým synem a v lese jsme viděli spát jakousi osobu pod stromem. Jelikož je les můj, tak tam nikdo spát bez mého svolení nebude, řekl jsem si, a když jsme přišli k té osobě blíž, zjistili jsme, že je to zahradník. Chtěl jsem ho vzbudit, bohužel se mi to nepodařilo, protože byl mrtvý. Policie po bližším ohledání těla zjistila, že byl zabit ranou do hlavy tupým předmětem.“