"František Antonín Sporck (Špork) a jeho významné počiny

Narodil se v roce 1662 jako prvorozený syn Johanna Sporcka, tehdejšího generála císařských vojsk Leopolda I. a později baronem s dědičným titulem hraběte. Původem jako sedlák a negramota se tudíž snažil o vzdělání svých obou synů a také zakládáním škol předznamenával na svých panstvích patent o povinnosti školní docházky, který uzákonila až Marie Terezie o sto let později. František Antonín vystudoval filozofii a práva v Praze s výborným prospěchem a vydal se na tzv. kavalírskou cestu po Evropě, aby si rozšiřoval své znalosti, zejména v Turíně a v Paříži. Pobýval také ve Španělsku, Itálii, Anglii, Holandsku, Belgii a svoji jízdu zakončil na dvoře Ludvíka XIV. ve Versailles.

Zde na dvoře krále Ludvíka XIV., zvaného též Král Slunce, se v letech 1680 až 1681 zdokonaloval ve francouzské řeči, učil se šlechtickým mravům a zde se také seznámil s lovem zvěře tzv. „štvanicí“ a s náležitostmi, které lov štvanicí obnáší. Tento lov byl pro něj něco nového, u nás v tehdejší době nevídaného. Zvěř ve velkých ohrazených lečích byla naháněna jezdci na koních a smečkami psů za zvuků „corno da caccia“ dokud nebyla uštvána a zmoženě tzv. nezhasla či ji lovec polomrtvou usmrtil. Právě zde, ve Versailles poznal lovecké rohy lovecký roh a hráče, kteří na ně troubili. Tzv. „pikéři“ byly vycvičení k jízdě na koni a zároveň k troubení během této jízdy a štvaní zvěře. Tento roh jej natolik uchvátil, že při návratu na podzim roku 1681 si ve svých zavazadlech vezl dva lovecké rohy. Záhy po návratu do rodných Čech vyslal dva své myslivce Václava Svídu (zmiňovaný též jako Švéda) a Petra Röhliga (zmiňovaný též jako Rehlig, Rolik, Ryllich a také velmi počeštěný Rohlík) aby se ve Francii naučili troubit na tento vznešený nástroj.

Vedle tohoto velmi významného počinu v oblasti kulturního, nesmíme ovšem opomenout ještě významnější počin – uvedení a stabilizaci první stálé operní společnosti v Čechách, k němuž došlo v létě roku 1724 na zámku Kuks. Kvalitativní i kvantitativní význam této společnosti svědčí i o tom, že během prvních deseti let působení bylo na Kuksu tak i ve Šporkově divadle v Praze bylo provedeno na šedesát hudebně dramatických děl, to především z autorů tzv. benátské školy. Mezi nejvíce hrané autory patřili T. Abinoni, A. Vivaldi a Bioni.
O kvalitě těchto představení svědčí i fakt, že byl prováděna za angažování italských profesionálních umělců spojených s českými muzikanty a zpěváky. Tato operní společnost byla ve své době jedna z nejvýznačnějších v Evropě a stávala se tak díky i sociálním aspektům, jelikož se představení nebyla záležitostí jen šlechtické a dvorské společnosti ale stávala se hlavně zábavou širších měšťanských vrstev.

Mimo tyto fakty lze vzpomenout též jeho činnost ediční. Zejména filozofických knih a náboženských knih, jimiž byl poznamenán z dob své působnosti na francouzském dvoře. Měl také zásluhu na vydání a distribuci jednoho z nejvýznamnějších českých kancionálů – lidového Slavíčka rajského Jana Josefa Božana z roku 1719, čímž přispěl k rozvoji a ustalování lidového duchovního zpěvu."

Práci doplňují rozsáhlé obrazové přílohy, rozsah čistého textu činí cca 4 strany.