"Ďábel v kostele

Ke klenbě chrámu se nesla zbožná slova věřících. Před oltářem klečel kněz a modlil se. Ruce pokorně sepjaté, pohled upřený na kříž na oltáři. Otevřenými kostelními dveřmi občas dovnitř zavál studený podzimní vítr. Nízko nad zemí se vznášelo zažloutlé listí a plíživě se přibližovalo ke knězi.
Náhle se venku setmělo. Kostelní věž se ztrácela v těžkých mracích. Dešťové kapky bičovaly město. V dálce zahřmělo. Úpěnlivé modlitby stoupaly ke klenbě zdobené freskami.
Vítr opět zavyl. Zlověstně. Jako duše kvílící v očistci. Oči plné strachu upoutal jen krucifix nad hlavou kněze. Všichni měli ještě v živé paměti, jak v takovém počasí shořel kostel na hradě. Na hradě, kterému vládl bohabojný pán! Něco takového se přece snadno mohlo stát i tady – v podhradí. Hřešil tu kde kdo a každý mohl vyjmenovat hříchy všech svých sousedů.
Za vitrážovými okny mrkl blesk a spolu s ním se ozval hrom. Bouřka řádila přímo nad kostelem. Dav věřících s pokorně skloněnou hlavou prosil Boha za odpuštění. Vítr vehnal do chrámu dešťové kapky. Listí vířilo vzduchem. Jen kněz klidně pokračoval v bohoslužbě.
Zvenčí se ozvalo nelidské zavytí, při kterém tuhla krev v žilách. Hlasy věřících, jako by tou hrůzou ještě zesílily. Kněz byl ke svým ovečkám obrácený zády. Neměl žádnou šanci uklidnit je svým laskavým úsměvem.
Ženy v zadních lavicích se otočily. Před chrámem hořelo! Jak je něco takového možné? Plameny se před jejich očima začaly formovat do podivných tvarů. To už určitě musí být ďáblovo dílo. Copak je něco takového možné samo od sebe?!
Ve dveřích kostela stál ohromný černý pes. Oči mu plály jasným plamenem. Z řad věřících se ozvalo několik zděšených výkřiků. Teď nebylo nemožné udržet v příbytku Božím zbožný klid. Každý hledal ochranu u svého patrona, prosil, aby se za něj přimluvil u Boha.
Obluda zavyla a dlouhými skoky se rozeběhla chrámovou lodí. Šířila kolem sebe panický strach. Vrčela a vztekle cenila zuby na věřící v lavicích. Víc si jich však nevšímala. Od svého pána měla jiný úkol – jejím cílem byl muž v ornátu, klečící před oltářem.
Několik dětí se strachy rozbrečelo. Ve vesnici se dlouho vyprávěl příběh a Smrtonošovi, psu, který kolem sebe šíří strach a zkázu a je předzvěstí něčeho mnohem horšího. Říkalo se, že se už několikrát objevil. Jednou přišli nepřátelští vojáci a podruhé byl zavražděn urozený pán, kterému vesnice patřila. Nikdy dřív se však nestalo, že by někoho napadl přímo na posvěcené půdě. To by mohlo znamenat ještě mnohem horší událost.
Kněz se neotočil ani v okamžiku, kdy utichly zbožné modlitby a nahradil je srdceryvný nářek. Myslí byl plně oddán Bohu, jako by snad zapomněl, že slouží mši.
Před očima všech přítomných se mu těžké tlapy zvířete opřely o ramena. Povalilo ho na břicho a zvedajíce se na zadní, triumfálním zavytím oznamovalo svoje vítězství. Po celou tu dobu ale z kněze nespustilo oči. Hlídalo každý jeho pohyb, přestože se zdálo, že je ochromený hrůzou.
Sklonilo hlavu a vycenilo ostré špičáky. Nepatrně se kolem sebe rozhlédlo, jestli snad neuvidí někoho, kdo by se mu v jeho řádění pokusil zbránit. Nikdo se ani nepohnul. Všichni jen bezmocně přihlíželi, jak děsivé divadlo dopadne. Ani kněz ze sebe nevydal hlásku. Nehybně ležel na studených dlaždicích a oči plné strachu upíral kamsi na fresky u klenby chámu.
Pes do něho několikrát rýpl čumákem. Chtěl snad zjistit, jaké nebezpečí mu hrozí od prostého sluhy božího? Skoro se mu zdálo, jako by cítil, jak ho olizují pekelné plameny, šlehající zvířeti z očí.
Zavrčelo mu těsně u ucha. Tiše a výhružně. Od tlamy mu odlétlo několik kapek slin odporně páchnoucích sírou.
Kněz se rozkašlal. Dusil se. V duchu se modlil, aby k němu byl Bůh milosrdný a dopřál mu alespoň rychlou smrt.snad ještě nikdy v životě se nemodlil upřímněji. Někdy dokonce kacířsky pochyboval o existenci Boha, ale teď mu bezmezně důvěřoval. Kdo jiný, než On by ho mohl zachránit ze spárů té pekelné bestie?"

Zveřejněna na www.kidsland.cz, www.ctenizdarma.cz, www. romanyzdarma.cz.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ