1.	Dubnová ústava 1848

2.	Březnová ústava 1849

2.1	Oktrojovaná ústava

2.2	Obnovení absolutismu

3.	Absolutistická fáze 1851 – 1859

3.1	Bachovský neoabsolutismus

4.	Vývoj v 60. letech 19. století

4.1	Únorová ústava 1861

4.2	Prosincová ústava 1867

5.	Zárodky českého politického systému v rámci monarchie po roce 1867

5.1	Národní strana svobodomyslná

5.2	Sociální demokracie

5.3	Agrární strana

5.4	Křesťansko-sociální strana

5.5	Národně sociální strana

6.	Česko-německé vztahy na konci 19. a začátku 20. století

6.1	Zostřující se soupeření

7.	Vývoj stranického systému českých zemí v podmínkách monarchie

8.	Vývoj jednotlivých stranických subjektů v Čechách a na Moravě do roku 1914

8.1	Národně-liberální

8.2	Národně-katolický

8.3	Sociálně-demokratický

8.4

Agrární

8.5	Národně-sociální

9.	Proměny volebního systému Předlitavska

10.	Česká politika v období 1. světové války

11.	Vznik Československa

12.	Čechoslovakismus

13.	Léta 1918 až 1920 z ústavního hlediska

14.	Únorová ústava 1920

14.1	Moc zákonodárná

14.2	Moc výkonná

14.3	Moc soudní

15.	1. republika

15.1	Vývoj administrativy a správy

15.2	Národnostní politika ČSR

15.3	Systém politických stran

15.4	Vývoj jednotlivých stranických rodin a stran

15.4.1

Jejich klasifikace a typologizace

16.	Zahraničněpolitická doktrína ČSR v meziválečném období

"1. Absolutistická fáze 1851 – 1859
Tradicionalisticky zaměřené autoritářské intermezzo.
Toto období je označováno nejčastěji jako „bachovský neoabsolutismus“. „Silvestrovskými patenty“ 1851 byla zrušena Stadionova ústava a zavedeny „Zásady organického řízení.“ Zachována zůstala jen rovnost před zákonem, náboženská svoboda a zrušení poddanství. Samospráva byla redukována jen na úroveň obcí. Dochází k těsnému sepětí vlády a církve. Mezi Svatou stolicí a rakouskou vládou uzavřen konkordát. Církev získala značný vliv na školství a na rodinné právo i v případě nekatolíků. Dochází k redukci výuky češtiny na školách (1854), český veřejný a politický život byl postaven pod policejní dohled.
České národní hnutí bylo nuceno se omezovat na čistě kulturní akce. Pohřeb „brixenského mučedníka“ K.H. Borovského se stal jednou z prvních českých manifestací proti režimu. Systém státní správy z této doby: samosprávná obec – politický okres – zemská místodržitelství se v našich zemích s malými úpravami udržel až do roku 1950.
Režim si uvědomil význam obchodního a průmyslového podnikání pro rozvoj společnosti.Jsou zakládány obchodní a živnostenské komory. Liberalizovaný „Živnostenský řád“ z roku 1859odstranil poslední zbytky staré cechovní organizace.
Modernizace se dočkalo i rakouské školství, které skončilo s pojetím univerzitního studia jako výchovy státních úředníků a důraz začal být kladen na vědeckou práci.
Nicméně bachovský systém trpěl nízkou legitimitou, státní pokladna zela prázdnotou a porážka v krymské válce 1859 urychlila pád neoabsolutistického experimentu. Ministerský předseda A. Bach byl odvolán a císař znovu obrací kormidlo mnohonárodnostního státu směrem k parlamentarismu svoláním říšské rady.

2.Vývoj v 60. letech 19. stol. – únorová ústava 1861 a prosincová ústava 1867
Návrat od bachismu k ústavnosti a parlamentarismu potvrdil „Říjnový diplom“ z roku 1860, který rovněž vyzvednul význam zemských sněmů.
Únorová ústava 1861 svěřuje zákonodárnou moc dvoukomorové říšské radě (panská a poslanecká sněmovna). Vláda ještě není odpovědná říšské radě, ale císaři. Každý zákon vyžadoval souhlas obou komor rady i císaře. Pravomoc zemských sněmů byla poměrně omezená a při jejich volbě se uplatňovala teorie zájmového zastoupení. Ženy a osoby ekonomicky závislé neměly volební právo, zbytek se členil do volebních kurií podle výše majetku, čímž byla značně zvýhodněna úzká vrstva vlastníků půdy a bohatých statkářů.
Říšská rada postupně vydává Tiskový zákon, uzákoňuje osobní, domovní, spolčovací a shromažďovací svobodu.
V prvním čísle Národních listů v roce 1861 nastínil F. L. Rieger „Český politický program“, obsahující požadavek národní rovnoprávnosti, občanských práv a rozsáhlé samosprávy. Některé požadavky byly říšskou radou v létě 1861 schváleny, zamítnuto bylo však svébytné postavení zemí Koruny české, třebaže jej podporovala i zemská šlechta."