"Pokud se ptáte, jak je možné, že doposud nebyl objeven větší vynálezce, skladatel, filosof atd. než je Jára Cimrman, řeknu vám proč. Pokud se neptáte, tak je jasné, že se ve vašem životě také někde stala chyba. Stejně jako v mém. A že jich nebylo málo. Jestli se tedy ptáte, tak odpověď je jednoduchá. V životě každého člověka se stalo tolik chyb, které nakonec zabránily tomu, aby se z něj stal někdo jemu podobný, či dokonce ještě lepší než Jára Cimrman.
U mě tomu bránilo již pár věcí ještě předtím, než jsem se narodila. Nejenom, že z toho slovíčka „narodila“ můžete vyčíst, že jsem žena (což by se dalo považovat za první nepříjemnou okolnost), ale dokonce jsem byla počata v úplně špatné datum, což svědčí o značné roztržitosti mých rodičů. Narodila jsem se totiž 29. 7. 1991, místo třeba nádherně zapamatovatelného 1. 9. 1990. Také po mém narození maminka zjistila, že postrádám pahrbek geniality.
Další důležitá věc v mém životě byla ta, že jsme se přistěhovali do Kolína, kde vyrůstala moje maminka. Na tom není nic špatného, ale Kolín se rozhodně nedá považovat za město světové. Slavným by ho mohl učinit Adalbert Kolínský, kdyby Ladislav Stroupežnický ocenil alespoň jednu jeho divadelní hru. Bohužel se tak nestalo. Musíte uznat, že třeba Vídeň je mnohem lepší město pro malého génia. Nebo aspoň Cimrmanova Praha (tedy vnitřní Praha), ale s tím už se nedá nic dělat.
Ve škole byl můj vývoj také potlačen. Rodiče mě kvůli tomu, že jsem hezky zpívala, dali do hudební třídy. Bohužel nás nutili psát správně (podle nich) nožičky not, museli jsme psát do notových osnov, ačkoliv kterýkoli génius by jim řekl, že tento způsob je zbytečně složitý a zcela nepraktický. Tím pádem jsem ani nedostala možnost stát se skladatelkou (neuměla jsem transponovat). Také jsem začala hrát s mým dědečkem šachy, nikdy se mi však nepodařilo dát mu dvojitý šach, většinou mi dělal problém i ten obyčejný, o matu raději pomlčím. V tomto období na mě též působila dobrá výchova mých rodičů, což zapříčinilo, že jsem dodnes ještě nebyla trestána, takže jsem ani nedostala šanci, abych reformovala život ve věznicích.
Když jsem přešla po páté třídě na gymnázium, člověk by řekl, že tam bude můj intelekt rozvíjen lépe. Částečně tomu tak bylo, ale těch věcí, co nám zamlčeli… V zeměpise nám učitel se vší hrdostí neřekl, že to byli Češi, kdo dobyl severní pól, ale trval na Robertovi Pearym. V biologii nikdo nezmínil výhody ptakopyska univerzálního ani nepadlo nic o sněžném člověku, v chemii jsme aluminiu věnovali ani ne pět minut. V hodinách hudební výchovy, kde bych čekala, že bychom se mohli dílem Járy Cimrmana zabývat alespoň dvě vyučovací hodiny, také k ničemu takovému nedošlo. V českém jazyce nám nikdo neřekl o výhodách absolutního rýmu nebo o akustické konstantě, proto byly všechny mé básnické pokusy přijaty velmi chladně. Stejně tak byla zmíněna pouze Babička Němcové, o Cimrmanově Dědečkovi ani slovo. Raději nezmiňuji tělocvik, při němž jsme museli zcela nesmyslně běhat na atletickém oválu dokola a to ještě v kraťasech, když venku bylo pouhých 16°C. Pouze o dějepise můžu říct, že tam došlo k pokroku. Na jednom semináři byl zmíněn Ota Plk a učitel se snažil v hodinách prosazovat mimoverbální komunikaci. Ale můžeme se na naše pedagogy zlobit? Není to tak jednoduché, vždyť jim tohle všechno také někdo zamlčel.
Po úspěšném složení maturitní zkoušky jsem byla přijata na Pedagogickou fakultu UHK s tím, že možná jednou budu učit ruštinu a základy společenských věd na střední škole. Ovšem i zde na mě čekalo zklamání. Za celý tento akademický rok jsem si dělala o přednáškách čárky, kolikrát zazní jméno Cimrman. Ani jednou, ani jednou… Je nám neustále opakováno, co a jak máme dělat, abychom byli dobrými učiteli, ale že by nás někdo naučil, jak používat v praxi zásady Cimrmanovy šesterky, o to se zatím nikdo nepokusil. Ani o hodinách filosofie, kterých máme opravdu požehnaně, nikdo nezmínil filosofii externismu, zatímco jsme celý semestr probírali Kantovu filosofii, která je zcela jistě velkým průlomem, ale není ani z poloviny tak zajímavá a odvážná. Radši jsem se ani nepouštěla u ústní zkoušky do debaty, že sice vím všechno, tedy že nevím nic, aby docent nepojal podezření, že nejsem na zkoušku připravena.
Nevím, jak budou vypadat má další školní léta, ať už budu v roli studenta, nebo v roli učitele. Doufám jen, že někdy dostanu příležitost a budu mít jednou šanci přiblížit se alespoň v něčem velikosti Járy Cimrmana. A když ne, tak bych si přála mít přinejmenším pacičku ptakopyska univerzálního, protože štěstí se v životě vždycky hodí (ano, přiznávám, že rodiče mi vyprávěli a četli „klasické“ pohádky, kde si odstrkovaný nejmladší syn vezme princeznu atd., proto dosud naivně věřím, že se mi bude v životě i v této soutěži dařit)."