"Dívka, která právě vystoupila z auta, se znuděně zadívala na mnohapatrový panelák. Jeden balkon vedle druhého, několik krajních bytů se právě opravovalo. Vůbec se jí nelíbil, připadalo jí, jako by šedé zdi přímo vydechovaly zlo.
Pokrčila nad tím rameny. Odhodlaně se nadechla a se zbytkem rodiny vešla do chodby v přízemí. Jejich byt nebyl ani tady, ani v nejvyšším patře. Hlasitě si povzdechla – kdyby bydleli v tom nejhořejším patře, měla by alespoň hezký výhled z balkonu, ale takhle se mohla dívat jedině tak na šedivou fasádu protějšího paneláku.
Nechala se dál unášet rodinou směřující k výtahu. Znechuceně se kolem sebe rozhlížela. Ona se přece nikoho neprosila, aby tady mohla bydlet! Nacpali se do kabiny výtahu. Všechno uvnitř bylo zašlé a špinavé. S odporem stiskla tlačítko s číslem patra a umínila si, že si hned v bytě umyje ruce. Radši bude chodit po schodech, než aby se vozila v něčem takovém.
Znovu si prohlédla celou kabinu. Počmárané stěny, hromádka starých zažloutlých letáků v rohu a uprostřed podlahy skvrna, která barvou připomínala zaschlou krev. Zakázala si přemýšlet nad tím, co to vlastně je. Teď tady bude bydlet a nenechá se vyděsit nějakým flekem, co navíc může být jenom rozlitá barva. Sice nechápala, kdo by si něco natřel zrovna takovým odstínem, ale každý má jiný vkus. Věděla, že až se dozví něco z minulosti sousedů, bude to mnohem horší. Všichni budou dávat na odiv svoje ctnosti, ale ve skutečnosti jsou úplně jiní.
Výtah zastavil. Dnes bude poprvé spát v tomhle bytě. Nebyla pověrčivá, ale jednomu zaručeně věřila – to, co se jí tady bude zdát první noc, se opravdu stane. Na některé věci myslet nechtěla, aby si je ještě nevsugerovala a náhodou se jí o nich nezdálo. Byla si jistá, že pak by všechno dělala podvědomě pro to, aby se její sen splnil.

Od té první noci se pořádně nevyspala. Nevěděla, co se jí zdálo, jediné, co si pamatovala, byla nepředstavitelná hrůza a předmět padající z balkonu nad nimi. Následovalo měkké žuchnutí a pak se vzbudila zpocená děsem.
Tohle byla další z těch nocí, kdy se snažila neusnout. Bála se, že jakmile by usnula, stane se přesně to samé jako v jejím snu.
Seděla na posteli a četla si, když před domem zastavila záchranka. Ani se nemusela jít podívat co se stalo a věděla, že přijela pozdě. Nechtěla být zvědavá jako pavlačové baby z jejich vchodu, ale stejně jí to nedalo. Odhrnula záclonu a podívala se do noci. Slabý vánek nadzvedl bílou látku kryjící jakýsi předmět na zemi, a odkryl tak bosou nohu trčící v podivném úhlu. Teprve teď si uvědomila, že slyšela měkké žuchnutí. Přesně takové, jaké se ozvalo v jejím snu těsně před tím, než se probudila.
Nic netušící zbytek rodiny seděl u bohaté snídaně. Nemohla pochopit, že necítí tu podivnou atmosféru, která jako by prosakovala stropy a příčkami mezi byty, jako by všechny obyvatele tohoto bytu chtěla pohltit. „Ten kluk z posledního parta je mrtvý.“ Řekla, sotva se uvelebila na svoje místo u stolu."