"Jaroslav Seifert
Jablko z klína
SLZY V OČÍCH
Jdeš, ptáš se kam, k smrti, či k oblakům,
jdi, nejsi sám, hvězdy se zatřpytí
i nad hrobem, otevři víčka snům,
ať mohou vyjíti.
Jen děti nepřestávej milovat,
i když jsi slzy dávno vyplakal,
v nic nevěříš a nečekáš již snad
než zoufalství a žal,
nevíš, zda ty, jež radost zaplaví,
jak modré deště zaplaví,
jak modré deště zaplavují květ,
v těch slzách nevidí nám přes hlavy
šťastnější příští svět.

Ruce Venušiny
RUCE VENUŠINY
Dobrodruh liknavý
usedl na břehu
a vlně vypráví
marnost svých příběhů;
vždyť je to jedině
hrst větru na dlani,
zmar perel ve víně,
strach z neumírání.
Ale to není
pravé jeho poslání.
Když kohout kokrhá
)a rosa zazebe,
květ růže otrhá,
hovoře pro sebe:
jak je to surové,
rvát růži ubohou,
plátky jsou růžové
jak nehry u nohou.
Ale to není
pravé jeho poslání.
Však vidět krásy zrod,
oplakat její zmar
a u tekoucích vod
vyčkat květ nových jar,
jež znovu ohluší
to věčné váhání,
Miloské Venuši
dát hlavu do dlaní.
Ach běda, to je pravé jeho poslání.

Jaro, sbohem
JARO SBOHEM
Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.
Až přijde válka, ať nás něžné květy
ochrání oba i před kulomety.
Ať řeka plyne, zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.
Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.
Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,
abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.
Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky."