"Třináctého dubna. Pitbull na ulici prokousl devítileté dívence nohu. Sedmého července. Dobrman pokousal roční dítě v obličeji. Dvacátého listopadu. Rotvajler zaútočil na svého majitele. V médiích se stále častěji objevují zprávy, že pes napadl dítě nebo i dospělého člověka. Někdo může tvrdit, že agresivita je dána plemenem. Můj názor však je, že tito lidé mají pravdu jen trochu. Každé plemeno je něčím charakteristické, některé má větší sklon k agresivním a nevyzpytatelným reakcím, avšak hlavní podíl na velké agresivitě psa má jeho páníček. Platí známé pravidlo: jaký pán, takový pes. Samozřejmě, roli hraje také genetika, avšak největší roli podle mě hraje přístup majitele k psovi a jeho výchova.
Když si pořizujeme psa, musíme vědět, jaké jsou jeho povahové rysy. Je jasné, že se s vámi rotvajler nebude mazlit a spát s vámi v posteli (tedy až na výjimky), nebo labrador útočit na každého živého tvora. Samozřejmě, každá rasa má specifické chování, avšak správnou výchovou můžeme agresivitu bojových plemen omezit. Když si pořídím těžko zvladatelného psa, který má navíc sklony k agresivnímu chování, musím s ním chodit na cvičiště, aby byl vychován lidmi k tomu určenými, a ne mnou, amatérem, který si myslí, že takového psa zvládne. Třeba ano. Existují však také případy, kdy pes byl pět let v pořádku, ale šestého roku najedou začal být agresivní...
Něco jiného jsou rvačky mezi psy. Každé štěně musí počítat s tím, že se dříve či později dostane do nějaké té rvačky. Většinou jde o potyčky, které ve skutečnosti nejsou vůbec nebezpečné, i když často nebezpečně vypadají. Psi si při nich jen ujasňují vzájemné postavení a mohou při nich utržit maximálně drobné ranky. Pokud tedy nemluvíme o nelegálních psích soubojích, kde majitelé bojových plemen vsázejí na svá zvířata a chtějí po nich, aby bojovali proti ostatním psům."