"3. HAŠENÍ ODVALŮ
Při hašení hořících hald jde samozřejmě o to co nejefektivněji utlumit hoření a také o to zamezit opakování těchto procesů. Kvůli odlišným podmínkám v jednotlivých odvalech je potřeba zvolit optimální řešení obnovy krajiny v dané oblasti a také pečlivě kontrolovat, zda už zdánlivě rekultivovaná halda stále neprohořívá. Většinou se za nejlepší první krok považuje zamezení přístupu atmosférického vzduchu, a to se děje například těsněním nebo zhutněním. Popřípadě se může i snížit teplota odvalových hornin, které by mohly být náchylnější k samovznícení. Dělá se to buď vodou nebo vodními suspenzemi popílků, popílko-cementových nebo popílko-vápenných a jílových suspenzí. Výhodou u tohoto postupu je, že dojde jak ke zchlazení prostředí, tak k utěsnění možných průduch vzduchu. Tomuto postupu se říká injektážní metoda.
V poslední době se z ekonomického a praktického hlediska dává přednost spíše kratším vrtákům a používají se 2 typy injektorů – tlakový a kombinovaný tlakový a sací. Kombinovaný má tu výhodu, že může odsávat toxické produkty hoření.
Jestliže požáry dosahují teplot nad 500°C, klasické vrtné soupravy se mohou roztavovat, což samozřejmě značně komplikuje práci, a tak ne vždy se dají odvaly hasit výše zmíněnou metodou. V takovém případě na řadu přichází zpravidla chemická profylaxe, která využívá různých inhibitorů (látky zpomalující reakce), které geochemické reakce uvnitř odvalů buď omezí, nebo rovnou zamezí. Mohou také na povrchu odvalových hornin vytvořit ochranné vrstvy antioxidantů, dojde tak k omezení aktivity kyslíkových radikálů. V praxi se tato metoda profylaxe většinou kombinuje s aplikací již zmíněných suspenzí (Cigánek, 1998).
Nejčastěji se používá hydroxidů a uhličitanů vápníku, draslíku a sodíku, které potlačí samoohřev hornin, ze samotných látek jsou potom nejvýznamnější tyto:
- Hydroxid vápenatý Ca (OH)2
- Uhličitan vápenatý CaCO3
- Hydroxid sodný NaOH
- Hydroxid draselný KOH
- Uhličitan draselný K2CO3
- Uhličitan sodný Na2CO3
Volba inhibitoru vychází ze složení odvalu a z vyhodnocení možných pozitivních změn (je zajímavé, že produktem některých reakcí může být hnojivo síran amonný (NH4)2SO4; u jiných reakcí může dojít k navázání toxických plynů) a negativních důsledků. Mezi ty nejméně žádané patří reakce, při nichž se uhličitan amonný a hydrogen-uhličitan amonný rozkládají a vyloučí se (unikne do atmosféry, mimo jiné se dostane i do podzemních vod) amoniak, který je toxický (poškozuje sliznici) a výbušný:

(NH4)2CO3 = 2NH3 + CO2 + H2O
NH4HCO3 = NH3+CO2+H2O
Hydrogen-uhličitany alkalických kovů mohou být při okyselení prostředí zdrojem oxidu uhličitého CO2, který využívají thionové bakterie pro asimilaci uhlíku.
Nejvhodnějším a zároveň nejpoužívanějším univerzálním inhibitorem je hydroxid vápenatý Ca(OH)2, a to v koncentraci 3-5%. Ten šetří ovzduší a okolí odvalu.
Mohou potom nastat následující reakce:
Ca(OH)2 + SO2 = CaSO3 + H2O
Ca(OH)2 + H2SO4 = CaSO4 + 2H2O
Ca(OH)2 + H2S = CaS + H2O
Podobné reakce nastávají při aplikaci chloridu vápenatého (CaCl2). Nevhodné je potom použití sulfidu železnatého FeS, protože je i při normálních teplotách schopný reagovat s kyslíkem ze vzduchu, při čemž se produkuje mnoho tepla.
Množství látky použité jako inhibitoru je docela velké – na 1 m3 se aplikuje 6 - 33,9 kg inhibitoru. Množství samozřejmě záleží na druhu inhibitoru a porózitě hornin.
Jestliže však ani tato kombinace nefunguje, a děje se tak u masivních a rozsáhlých požárů, je nutné naprosté přeformování odvalu.
Kombinací zmíněných metod v různém poměru získáme 2 vlastní používané metody ošetřování hořících hald."

Součástí práce jsou tabulky, fotografie, graf a mapa, rozsah čistého textu činí cca 7 stran.