" Proč jsou masožravé?
Masožravost se u rostlin vytvořila jako adaptace na prostředí velice chudé na živiny.Proto se s masožravými rostlinami setkáváme především na těch nejchudších půdách-na rašeliništích,vřesovištích,na mokvavých skalách či v tropických pralesích.Vyvinula se nezávisle u několika skupin rostlin,ale typ pastí i způsob lovu jsou u všech velice podobné.
Abychom mohli říct,že je rostlina masožravá,musíme zjistit,zda je schopná přilákat,ulovit a využít kořist.Na první pohled je to jednoduché:je jasné,že taková borovice masožravá není,přestože na její pryskyřici se čas od času přilepí moucha či jiný hmyz.Jednak se na ni přilepí náhodou,jednak víme,že borovice není schopna využít hmyzí tělíčko pro svou výživu.Komplikovanější je situace např.u jihoafrické roriduly.Ta na své lepkavé listy uloví množství hmyzu.Když listy uschnou,spadnou i s nalepenými zbytky na zem a významě tak obohatí substrát o živiny.
Podobné je to u některých bromélií.Do nálevky tvořené růžicí listů občas spadne hmyz,utopí se a pomocí bakterií se rozloží.A volné živiny rozpuštěné ve vodě v nálevce již rostlina využívat dovede.Ale protože do nálevky padá i suché listí a prach,o pravé masožravosti mluvit nelze.Pouze dva druhy,Brocchinia reducta a Catopsis berteroniana,se považují za pravé masožravky.Dovedou nápadnou vůní tekutiny nejen přilákat dostatečné množství hmyzu,ale díky stavbě růžice mu i zabránit v útěku.Na listech je totiž pruh tvořený voskovitou odlupčivou kutikulou(pokožkou),která funguje jako skluzavka.A v dolní části listů jsou žlázky přizpůsobené pro příjem živin.

Pasivní lovci
Některé masožravé rostliny trpělivě čekají, až se hmyz sám dostaví,a nijak aktivně se o jeho ulovení nesnaží. Známe dva typy těchto tzv. pasivních pastí.Anatomicky nejjednodušší jsou lepkavé listy.Na listech vyrůstají chlupy dvou typů:jednak tzv.tentakule-chlupy produkující lepkavý sliz-a jednak žláznaté chlupy,které vylučují trávicí enzymy.Tento typ pasti známe u rosnatek(r.Drosera),rosnolistu(Drosophyllum),u rodu Byblis a u tučnic(r.Pinguicula).
K této skupině patří např.nejmohutnější evropská masožravá rostlina,rosnolist lusitánský(Drosophyllum lusitanicum),který je doma ve Španělsku a Portugalsku na světlých,vlhkých pískovcových skalách.
Jeho lodyha dosahuje délky až kolem půl metru a čárkovité listy mohou být až 20cm dlouhé.
Rosnolistu se podobají tři australské druhy rodu Byblis.Jednoletý Byblis liniflora roste ve vysychavých močálech přivodních tocích na extrémě chudých půdách.Poměrně snadno se pěstuje,takže se často objevuje v botanických sbírkách.Byblis gigantea je mnohem vzácnější - dokonce je i mezinárodně chráněný úmluvou CITES.Roste na písčinách a bezlesých mokřinách v jihozápadní Austrálii.Tento vytrvalý,ve spodní části dřevnatějící polokeř přečkává období letního sucha v klidovém stavu.Časté požáry buše přežívají semena,která oheň naopak vyprovokuje ke klíčení.
Dlouhé niťovité listy výše jmenovaných druhů(a některých rosnatek)vytvářejí hustou propletenou síť.Tím vzniká poměrně dlouhá dráha,která vysiluje menší kořist,jež se marně snaží osvobodit.Současně vytvářejí rozsáhlou plochu,na kterou se snáze přilepí i křídla větší kořisti."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ