"Ekologie oceánů
Naše Země je vodní planeta. Světový oceán zabírá 71% jejího povrchu. Když se díváme z plující lodi na oceán, vidíme obrovské rozlohy vody, ale málo života (tzv. oceánské pouště). Mezi vlnami jen občas zahlédneme živé organismy. Na první pohled se rozhodně nezdá, že oceán je nesmírně bohatý ekosystém.
Oceánský ekosystém je však složitější, než kterýkoliv ekosystém na souši. Životu se nejlépe daří v pobřežních vodách a v blízkosti hladiny. Volný oceán představuje 90% světového oceánu, ale žije v něm jen 10% rostlin a živočichů. Pro oceánské ekosystémy je, stejně jako pro pevninské, rozhodující sluneční záření. Téměř žádný Život v ohromných prostorách světového oceánu by nebyl možný bez fytoplanktonu. Jedná se o miliardy jednobuněčných rostlin, které s pomocí fotosyntézy mění energii slunečního záření a oxid uhličitý za pomoci živin přítomných ve vodě v biomasu. Jejích biomasa se stává prvním článkem oceánského potravního řetězce. Současně při fotosyntéze uvolňuje do atmosféry kyslík.
Fytoplankton žije poblíž hladiny. Proto málokterá ekologická katastrofa má tak dramatický průběh, jako ropné katastrofy na oceáně. Z tankeru Exxon Valdez vyteklo v roce 1989 celkem 41 600 tun surové ropy. V roce 1978 z lodi Amoco Cadiz, plující podél anglických břehů směrem k Francii, vyteklo dokonce ještě 8krát více ropy.
Když ropa vyteče z tankeru, začne se roztékat po hladině oceánu

Globální oteplování
Globální oteplování je jev, který je v poslední době často skloňován v médiích. Co to však je, jak vzniká a jaké má následky?
Problém spojený s globálním oteplením (také označovaný jako globální klimatická změna - klobal climate change) souvisí s principem tzv. skleníkového jevu, který působí již po stovky miliónu let jako ochrana povrchu naší planety před drastickými změnami teploty mezi dnem a nocí. Díky atmosféře a jejímu složení proniká na povrch Země sluneční záření (převážně jako viditelné světlo) prakticky bez zábran. Část světla se odráží od mraku, vodní hladiny a sněhové pokrývky a uniká zpět do kosmu. Část je po dopadu na povrch země pohlcena a zahřívá jej. Teplo, které ze zahřátého povrchu uniká je též záření, ale o delší vlnové délce, tzv. záření infračervené. To je ale na čas některými plyny v atmosféře zadrženo - pohlceno - a tak pomáhá udržet poměrně stabilní přízemní teplotu. Pokud by skleníkový jev nefungoval, pohybovala by se průměrná teplota povrchu Země okolo -30 °C. Fakticky by ve dne byly některé oblasti ohřívány na více stupňů než dnes a v noci by se ochlazovaly hluboko pod bod mrazu. Naopak, kdyby skleníkový jev působil silněji, podobně jako na Venuši, mohla by teplota prii povrchu Země dosahovat i 300-400 °C. Plyny, které mají schopnost tepelné - infračervené - záření pohltit, se nazývají skleníkové plyny. Patří sem především vodní pára, oxid uhličitý, metan, ozón, oxid dusný a několik dalších."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ