"Šli pěšky už několikátý den. Přespávali na lesních mýtinách, jedli ovoce, na které cestou narazili a občas se pokoušeli lovit. Většinou neúspěšně a stejně nikdy nerozdělali oheň, aby si kořist upekli. Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho takový stav bude trvat. A když to věděl, neprozradil by to svému společníkovi, ani kdyby na tom závisel jeho život.
„Kdy tam dojdeme?“ chlapec se ptal skoro bez přestání. Už mu ani neodpovídal. Unavovalo ho to. „Proč se nevrátíme domů? A proč jsme nejeli autem?“ Chlapci bylo líto, že takřka nové vozidlo nechali bez povšimnutí na kraji lesa na hranicích Německa. Byla to luxusní značka a on si zakládal na tom, že ho v něm táta vozí do školy. Spolužáci mu závidí… Koho by to netěšilo?
„Nemůžeme. Ještě ne. Dokud jsou prázdniny, budeme žít tady, v lese. Bude to dobrodružství, uvidíš.“ Muž nasadil úsměv, ale povedl se mu spíše posmutnělý škleb. Nechtěl tomu kloučkovi nic vysvětlovat. Věděl, že by jeho důvody beztak nepochopil. Od té doby, co při autonehodě zemřela jeho žena, neměl důvod dál žít ve městě a každý den procházet tím místem, které se jí stalo osudné. Chtěl taky odejít, být pohřbený v tichém lese, ne na hřbitově, kam dennodenně přicházejí pozůstalí.
„Co bude s autem?“ Jeho syn se domáhal odpovědi. Nedokázal pochopit vůbec nic. Nechápal, proč by oni dva měli žít v lese, bez Internetu a nejmodernější techniky, bez kamarádů z města.
Další škleb:,,Všechno jsem zařídil. Odvezou ho spolehliví lidé.“ Odpovídal mu s hraným klidem. Ne, o auto se nemusí bát. Odveze si ho policie, až zjistí, že jsou oba nezvěstní a bude se snažit najít něco, co by ji přivedlo na stopu muže s chlapcem. Marně. Byl si jistý, že všechny stopy pečlivě zahladil a dokud on sám nebude chtít, nikdo je neobjeví.
Sestupovali do údolí. Nedaleko šuměl malý vodopád. Muž se kolem sebe obezřetně rozhlédl. Byl si jistý, že před časem překročili hranici a teď jsou v Čechách. Místo pro ně jako stvořené. Opatrně sestupovali po příkré skále porostlé mechem. Ochrání je před zvědavýma očima lidí, nikdo se do tohoto údolí neodváží sejít. Jsou dostatečně hluboko v lese a už jenom přiblížit se k rokli bude většina lidí považovat za životu nebezpečné.
„Chci se vrátit!“ chlapec začal natahovat. Tohle nebylo dobrodružství, jak si ho představoval. Dělo se něco, čemu nerozuměl. Bál se a nevěděl čeho.
„Slezeme dolů a budeme tam bydlet celé prázdniny. To je lepší než na táboře, ne?“ zeptal se muž s hraným veselím. Ve skutečnosti věděl, že jeden z nich se už z téhle rokle nikdy nevrátí. Ať proto, že už nebude chtít, nebo to nedokáže. Nenápadně si sáhl na kapsu bundy. Tam před odchodem schoval nejdůležitější věci – tlustý notýsek, do kterého chtěl chlapci zaznamenat, proč se k něčemu takovému rozhodl. Doufal, že jednou všechno pochopí.
Na příkrých svazích rostly tenké kmínky mladých stromků. Muž si je prohlížel zkušeným okem. Věřil, že budou vhodné ke stavbě jednoduchého přístřešku. Kameny, které sesbírají kolem, si obloží ohniště… budou žít bez jakékoli techniky, ale to neznamená, že jeho syn bude nevzdělaný. Naučí ho všechno, co sám umí."