"PŘEDMLUVA


Blud, hloupost, skrblictví, hřích ovládá nám ducha
a hlodá na těle jak vlhko omítku
a my, živíme svou milou výčitku
jak žebráci svůj hmyz, jak cisterna svá sucha.

Náš hřích je svéhlavý, zbabělí při pokání
si dáme platiti svůj vlastní nerozum –
a zas se vracíme ke kalným úvozům,
náš podlý pláč má smýt nám skvrny z hříšných dlaní.

Náš duch je uspáván od Ďábla Trismegista,
jenž na podušce zla jej zvolna utváří,
kov vůle, vzácný kov, se rychle vypaří,
to všecko způsobil ten chytrý alchymista.

Čert tahá za drátky, jež námi pohybují!
A libujeme si i v temných kouzlech stok;
den ze dne, bez hrůzy, jsme blíž o jeden krok
tmám Pekel, páchnoucí a zatemnělé sluji.

Jak bídný zhýralec, jenž hryzá, všecek janče,
prs staré nevěstky, jenž takřka krvácí,
jdem krásti rozkoše, náš krok se potácí,
a vysáváme je jak shnilé pomoranče.

Jak hustě hemžící se červi, až to leká,
nám v mozku hodují a žerou Démoni,
a každým vdechnutím Smrt v plicích zazvoní
jak neviditelná a vzlykající řeka.

A jestli násilí, jed, dýka nevyšily
na hrubou kanavu zlých našich osudů
své vtipné kresbičky, zločinnou ovrubu,
jen proto, že jsme, žel, se dosti nevzmužili.

Však mezi šakali a opicemi, hady
a štíry, fenami a supy, pardály,
již syčí, plazí se a vyjí do dáli,
v tom hnusném zvěřinci, jejž tvoří naše vady,

je jedna hnusnější a s nečistšími šlemy!
Ač nemá velkých gest, ač příliš nekřičí,
by ráda změnila svět v štěrk a jehličí
a v jednom zívnutí by chtěla polknout zemi;

ach, je to Nuda, hleď! – Sní o divoké chátře,
sní o popravištích a kouří z čibuku.
Ach, znáš ji, čtenáři, znáš její paruku,
– čtenáři pokrytče – můj bližní – a můj bratře!"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ