"Filosofie T. G. Masaryka

Snad nikdo z představitelů české buržoazní filosofie nemluvil tak naléhavě proti eklek-ticismu a myšlenkové polovičatosti jako Masaryk. A snad nikdo z nich nenakupil ve své filo-sofii tolik eklekticismu a myšlenkové polovičatosti jako on.
Jeho eklekticismu se navenek projevuje v tom, že jeho filosofické úvahy sledují tři růz-norodé myšlenkové line. V pojetí vědeckého poznání se Masaryk přidržuje empirismu a agnosticismu (empirická psychologie, estetika, sociologie a empirická věda vůbec.) K tomu však připojuje požadavek, aby se filosofie, ale i věda nevyhýbala metafysické spekulaci, která je podle Masaryka záležitostí rozumu (dualismus hmoty a ducha a zkoumání jejich podstaty; úvahy o smyslu světa, dějin a života člověka; filosofie jako teleologie, filosofie dějin a etika jako nauky a života člověka). Různorodost těchto stránek je nakonec podtržena Masarykovým důrazem na prožívání světa, na jednání a na praxi.
Tyto nesourodé stránky Masarykovy filosofie nás upozorňují na její vnitřní rozpory. Jde tu především o rozpor mezi požadavkem poznat podstatu věcí a jednotlivin v jejich konkrétní totalitě a empiristicko-agnostickou povahou vědeckých prostředků, které k tomu Masaryk poskytuje. Setkáváme se tak s rozporem mezi metafysickou spekulací a empirismem a dále pak s rozporem mezi rozumováním (tzv. “racionální teologie a teismus) a “prožíváním” (“bezprostřední postřehování věci”). Tím se navozují a zauzlují rozpory další; spor mezi ab-staktním a konkrétním, vědou a náboženstvím, subjektivismem vědy a objektivismem víry, a drobnou prací a “prožíváním”. V celkovém pojetí filosofie pak nacházíme rozpor mezi filo-sofií jako “kritickým” vědomím a filosofií jako osobním přesvědčením, mezi metodou a teo¬rií, vyjádřený v Masarykově výroku, že “metoda musí být věcná, vědecká, realistická, ale celek, cíl, koncepce – to je věčná báseň”.
Přes všechnu rozporuplnost mají Masarykovy úvahy jednotný ráz. Masaryk uplatňuje důsledně totéž stanovisko při řešení všech filosofických otázek, které se u něho nejčastěji ob-jevují. Patří k nim zejména tyto otázky: konkrétní – abstraktní, věci – vztahy, jednotliviny – zákony, věci – vývoj, statika – dynamiky, člověk – poměry, individuum – společnost, psy-chologie – sociologie, etika – historie, etika – politika. Nelze popřít důslednost, s jakou Masa-ryk klade v těchto případech na první místo konkrétní věci, jednotliviny, statiku, člověka, individuum, psychologii, etiku. Nejde o postup nahodilý. Je např. úzká souvislost mezi Masa-rykovým důrazem na individuum a na psychologii právě tak jako mezi jeho důrazem na indi-viduum, jednotliviny a na poznání konkrétní. Vědomí těchto souvislostí nás přivádí k základům Masarykovy filosofie, totiž k hlavní otázce, spojující jeho filosofii s politikou: “Je krize buržoazní společnosti krizí “člověka” nebo krizí “poměrů” ? Je třeba změnit spole-čenské vztahy nebo “člověka”?
Z odpovědí na tuto praktickopolitickou a v zásadě již i filosofickou otázku lze vyložit jak jednotu tak i rozporuplnost Masarykovy filosofie. Její jednotnost je dána Masarykovým jednotným buržoazně reformistickým stanoviskem , tj. stálým zřetelem k dílčím změnám “poměrů” při prioritě změny “člověka”. Jej rozpornost vyplývá z neřešitelnosti krize buržo¬azní společnosti těmito prostředky. Masaryk neustále zápasí s tím, nakolik změnit poměry, aby se tím nesáhlo na základy buržoazní společnosti, a nakolik se orientovat na obrodu člo¬věka, aby se při tom neupadlo do přílišné sebeanalýzy a nezanedbaly se dílčí změny poměrů. Podobně i jeho pokusy o řešení krize “člověka”, resp. krize buržoazní inteligence, se pohybo¬valy v tomtéž bludném kruhu. Neřešitelnou byla úloha odstranit krizi inteligence a neodstra¬nit společenské a ideologické základy, z nichž vyrostla. A tak se celá Masarykova filosofie zabývá opravováním různých “extrémů” a slučováním neslučitelných stránek. Výsledkem byla filosofie, která spojovala empirické studium společnosti s metafysickými spekulacemi o smyslu světa a s “prožíváním”.
Eklekticismus nevzniká u Masaryka z úsilí zachovat za každou cenu náboženství. Ek-lekticismus vzniká z neřešitelnosti úkolu zachovat a zachránit buržoazní společnost dílčími reformami a hlavně obrodou člověka. Náboženství je pak průvodní jev a nutný důsledek této snahy; proniká sice všemi stránkami Masarykovy filosofie, podřizuje se však hlavnímu úsilí – obrodit člověka jako člověka “plného”, harmonického (náboženství jako racionální výklad, jako prožívání, jako aktivita). Činit náboženské úsilí hlavním rysem Masarykovy filosofie tak znamená opomíjet primárnost politického zřetele v jeho úvahách, který jej odlišuje např. od náboženských myslitelů typu Tolstého. Masarykova filosofie jako výraz kolísání mezi díl¬čími změnami poměrů a obnovou člověka je spojení iracionalistické lebensfilosofie, rozplý¬vající filosofii v “praxi”, s buržoazně reformistickou politickou koncepcí.

Eklekticismus – filosofický směr, který si vybírá a kombinuje různé i protichůdné názory, předpoklady i hodnocení bez ohledu na případné rozpory

Teismus – náboženský směr, který uznává existenci boha mimo svět, ale i jeho působení a zasahování na světě, čímž se liší od deismu.

Dualismus – teorie a koncepce založená na dvou samostatných, neodvoditelných a mnohdy se vylučujících principech.

Empirismus – názor, že zdrojem poznání je pouze zkušenost


Použitá literatura: Filosofie T. G. Masaryka – Lubomír Nový
Česká multimediální encyklopedie Leda"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ