"Franz Kafka, autor povídek, románů, vlastních deníkových záznamů i knihy aforismů je jedním z největších zjevů literatury 20.století. Spolu s Proustem a Joycem představuje jakési novátorství v moderní próze. Jeho styl a hlavně umělecká osobnost bývá označována termíny jako: literární expresionista, existencionalista, nihilista či jakýsi magický realista. Přesné zařazení jeho díla je obtížné. Není však absolutně výjimečným a ojedinělým zjevem literatury 20. stol., jak bývá často mylně nazýván. V jeho díle se spojuje humanistické cítění a myšlení s krizovými pocity nejistoty a zklamání ze všední reality, vyjadřuje osobitou formou pocity odcizení člověka v lhostejné nebo nepřátelské společnosti. Franz Kafka se narodil 3. července roku 1883 v Praze v německé židovské rodině. Bydlel na Starém Městě, kde také strávil převážnou část svého života, na Staroměstském náměstí a v ulicích kolem něho. Po celý svůj život považoval Prahu za svůj domov. Jeho rodina pocházela ze střední třídy, otec obchodník je zaznamenán v Kafkově díle jako despota, patriarcha budící zároveň obdiv i strach. Kafka žil svůj život v citové závislosti na svých rodičích, které miloval a zároveň jimi pohrdal. Narozdíl od nich byl on sám velmi silně intelektuálně založen, s jistou zmenšenou dávkou životní energie, zato se zjemněnými smysly, zvýšenou vnímavostí, smyslem pro diferenci a diferencování. Myšlenkově se nacházel v pozici jaksi na okraji a pokraji, v rozpoložení mezi pocitem provinění a protestu, spojeným s úsilím o lidské emancipování. Představoval tak „typického“ umělce své doby, tak jak ho charakterizoval Thomas Mann v jednom ze svých románů.
Kafka studoval na německém humanitním gymnáziu v paláci Kinských. Ve svých 16 letech četl Spinozu, Darwina, Nitzscheho, ale i Babičku Boženy Němcové si oblíbil, začíná už i psát. Později studoval chemii, záhy však přešel na germanistiku a nakonec na přání otce vystudoval práva na německé universitě v Praze. Roku 1906 úspěšně studium dokončil a obdržel právnický titul. Bylo mu 23 let a touto dobou již pracoval v advokátní kanceláři. Po promocích nastoupil roční praxi u trestního a pak civilního soudu v Praze. Stálé místo si našel dva roky po skončení studií v Dělnické úrazové pojišťovně, kde jako právník pracoval trpělivě čtrnáct let až do doby, kdy ho zákeřná choroba donutila k opakovaným pobytům v sanatoriích a k předčasnému odchodu do důchodu ve 39 letech. Jeho vztah k povolání úředníka je patrný už z jeho románů Proces a Zámek, kde tím nejvyšším ve společnosti je absolutně odlidštěná byrokracie, vyšší nedostupný soudní aparát a hlavně skrytý a tajemný zákon. O své práci v Dělnické úrazové pojišťovně řekl v jednom rozhovoru se svým přítelem Maxem Brodem : „Jak skromní jsou ti lidé. Přicházejí k nám prosit. Místo, aby tuhle instituci vzali útokem a rozbili všechno na kousky, přicházejí prosit.“ Výhodou jeho postavení pro něj však byla jeho stálost a dostatečné materiální zajištění, což Kafkovi dovolovalo věnovat se psaní, přičemž jak sám řekl, považoval „své večerní nebo noční škrábanice za jedinou touhu“. Svá díla z mládí pohřbil, prvním dochovaným je povídka Popis jednoho zápasu, kterou napsal přibližně ve svých dvaceti letech, tedy roku 1904. Je to neurčitý příběh zabývající se mezilidskými vztahy, tak jako v ostatních Kafkových pracích je vše fantastické, ovšem není to čistá fantasie a fikce, platí zde logika snů, nejde o velké metafory, význam obrazů, zde spočívá v nich samých. Popis jednoho zápasu bývá označován jako brána do Kafkova světa, a název povídky zároveň charakterizuje celé jeho dílo, přičemž je to hlavně jeho osobní zápas, který svádí proti dnešnímu podivně uspořádanému a omezenému světu. Kafka je v celém svém díle subjektivní, jeho pohled na okolí je podmíněn sociálním prostředím v němž se po celý svůj „občanský život“ pohyboval, jako součást instituce, kterou pohrdal. Následují další menší povídky, které byly narozdíl od tří velkých nedokončených románů publikovány za jeho života. ( Budou nyní popsány v chronologickém sledu vzniku ) Rozjímání je útlým souborem drobných próz z mladšího období, těch co Kafka nespálil. Knižně bylo jako první z jeho děl vydáno až roku 1912. Autorův jazyk je zde ještě překvapivě hravý v kontrastu s asketickou přesností jazyka ostatních děl, je též hloubavý a někdy i těžko proniknutelný a pochopitelný. Následuje vývojově i umělecky významná povídka Ortel, s podtitulem příběh, v níž dospělého syna donutí jeho senilní otec k sebevraždě tím, že odhalí lži, které provázejí synovo soužití s okolím, poté co jakoby ho celou dobu sledoval a kontrolovolal vysloví ortel. Vše se jeví, jako by synovy prohřešky byly jen výmyslem poblouzněného otce, jak by byly jen snem, však přeci dochází k prudkému závěru, kdy po otcových slovech : „Odsuzuji tě teď ke smrti utopením !“, syn skočí z mostu. Ortel skutečně Kafka považoval za umělecký průlom, je pravděpodobné, že je též autorovým vyznáním, snad snem. Jazyk přesného popisu skrývající ostatní souvislosti ve zkratce a jakoby v druhé rovině, se již blíží následující, poněkud delší povídce Proměna."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ