"Laponsko

I když je velmi daleko. Až za polárním kruhem. Původně to byly všechny oblasti na sever od polárního kruhu, dnes se tato hranice posunula ještě o něco severněji a zúžila na oblast, kde žije necelých 100.000 posledních lapů. Laponsko nemá hranice, stejně tak, jako nemají hranice třeba Alpy, avšak setkáte se s ním jak v Norsku a Švédsku, tak i ve Finsku a dokonce v Rusku. Pokud byste nevěděli, že jste se ocitli v Laponsku, sotva to poznáte, neboť v rozlehlých tundrovitých plochách a lesech je hustota osídlení téměř neměřitelná a typický Laponec nechodí zrovna denně ve slavnostním kroji.
Ocitnete-li se v Laponsku v zimě zčista jasna za pár hodin letu z Čech, je téměř jisté, že přiletíte za tmy. Optimální dobou k návštěvě Laponska jsou červenec a srpen, kdy denní teploty nezřídka přesahují 20 - 25o C. Nejdelší polární dny jsou však v červnu, resp. Od konce května do prvních dnů červencových. Z vrcholu Aavasaksa, ačkoli leží jižněji, než je polární kruh, je půlnoční slunce viditelné 21. června. V tu dobu ostatně i ptačí zpěv zde utichá až kolem 24. hodiny a nesměle začíná asi od 1 h po půlnoci. Kdo někdy spal v Rovaniemi v tomto období v hotelu při otevřeném okně (teplota i v noci se někdy blíží 20o C) nebo ve stanu, jistě se na to dobře pamatuje. Podzim přichází v Laponsku velmi brzy a někdy již koncem srpna a v září nutno počítat s velmi chladnými nocemi, popř. s prvními mrazíky a na konci září s prvním sněhem. Tehdy zde turistická sezóna končí a příroda i lidé se připravují na dlouhou polární zimu.
Laponci žijí převážně v Norsku, kde Laponci (Saamové či Lopaři) jsou etnickou menšinou, která dnes v Norsku kromě oblastí severně od polárního kruhu sídlí i v jižnějších částech země. podle posledních odhadů je Laponců celkem asi 60 000 až 100 000, asi 40 000 jich žije v Norsku.
Laponci byli původně vyznavači šamanizmu, ovšem již velmi dávno se začaly projevovat snahy o jejich pokřesťanštění a první kostely se v jimi obývaných oblastech začaly stavět již ve 12. století. Laponci byli kočovníci, kteří se neohlíželi na velmocenskou politiku, a tak se svými stády sobů v cestě za pastvou klidně překračovali státní hranice. Od středověku až téměř do současnosti byl tento národ soustavně diskriminován. Ke změně došlo až v 70. letech našeho století, a to v souvislosti s výstavbou přehrady na řece Alta, při které měly být zatopeny obrovské plochy pastvin. Tomu již Laponci nechtěli jen nečinně přihlížet, a tak se otevřeně vzbouřili.
Dnes má každý Laponec právo navštěvovat školu s laponským vyučovacím jazykem a podle zákona přijatého v roce 1988 se norský stát zavázal, aby si tato etnická skupina udržela svůj jazyk, kulturu i tradiční způsob života. V roce 1989 byl také ustaven laponský parlament (Sameting) přímo volený všemi Laponci. Sídlí v městečku Karasjok v kraji Finnmark. Jeho vliv na celonorskou politiku je sice mizivý, ale dnes již nelze v Oslu přijmout žádné zákony týkající se Laponců, které by Sameting předem neposvětil.
K velkým změnám došlo i v chovu sobů, který je vedle rybolovu hlavním zdrojem obživy Laponců. Produkce sobího masa sice tvoří jen 1 % celkové norské produkce masa, ovšem poptávka po něm stoupá, a tomu se musí přizpůsobit i chovatelé sobů.
Mladí Laponci využívají možností studia v Tromso nebo v Oslu, přičemž není vůbec jisté, zda se budou chtít vracet do svých rodných končin. Na druhé straně si i Laponci dosud žijící v kraji Finnmark začínají uvědomovat, že jsou zajímaví pro turisty, takže kdo má zájem o staré laponské tradice, má kde se s nimi v zimních měsících blíže seznámit.
Celkem Laponců asi: 60 000 - 100 000, z toho v Norsku 40 000 - 45 000 (nejvíce v kraji Finnmark - asi 25 000), ve Švédsku 17 000, ve Finsku 5 700 a v Rusku asi 2 000."