"Spalovač mrtvol

Ladislav Fuks (24.9.1923 - 19.8.1994)
Byl český prozaik a autor především psychologické prózy 2. pol. 20. století. Je pro něj typické prostupování reálných událostí sny, iluzemi a halucinacemi. Jeho tvorba je silně poznamenána válečnou a židovskou problematikou, konfliktem bezbranného lidství, násilím a zlem.
Narodil se v rodině policejního úředníka. Jeho dětství nebylo příliš šťastné, neboť jeho otec byl chladný a dominantní člověk. Největší životní krizí si prochází v době dospívání, tedy na počátku 2. sv. války, kdy si poprvé uvědomuje svoji homosexualitu. Několik let pracoval v papírnách v Bělé pod Bezdězem a v Praze. Do literatury vstoupil jako zralý člověk knihou Pan Theodor Mundstock, díky které se stává během krátké doby jedním z nejuznávanějších spisovatelů Evropy. Koncem šedesátých let se stále zřetelněji staví na stranu vládnoucího komunistického režimu. V roce 1964 se oženil s bohatou Italkou. Krátce po svatbě však od své ženy utekl a byl hospitalizován v Praze na psychiatrii. Fuks si vedl deníkové záznamy svých rozhovorů, ty ale po jeho smrti beze stopy zmizí. Umírá ve svém dejvickém bytě a jeho tělo bylo objeveno až dva dny po úmrtí.

Jiná díla: - Nebožtíci na bále
- Pan Theodor Mundstock
- Oslovení z tmy

Lit. druh a žánr: epika, novela

Postavy:
Karel Kopfrkingl - pracovník krematoria, miluje svoji rodinu; posléze vrah, násilník a blázen
Lakmé - žena pana Kopfrkingla, židovka; tichá, naivní, hodná, nevýrazná
Zina a Mili - děti Lakmé a pana Kopfrkingla; hodné, poslušné
Wiliam Reinke - přítel pana Kopfrkingla, Němec; egoistický, povyšuje se nad ostatní, manipulátor

Jazyk díla: hovorový, nápaditý styl, er forma, používána přímá řeč

Myšlenka díla: Poukázat na tom jak válka dovede změnit lidi a upozornit na blízkost zla, které je v lidech zakořeněno a stačí jen málo aby se probudilo.

Vlastní názor: Na této knize mi přišlo nejzajímavější, jakým psychologickým procesem prošla postava pana Kopfrkingla. Jak působila fašistická ideologie na povahově slabší jedince. Pan Kopfrkingl je na začátku knihy velice pečlivý, vzdělaný, milující manžel i otec až na chorobnou zálibu ve svém povolání, kterým je velmi ovlivněn. Ve většině situací ji zatahoval do osobního života. Příkladem je kremační řád, který visel v kuchyni nebo příběh o spalování lidského těla při Štědrovečerní večeři. Poté se však stal lehce ovlivnitelným a také přebírá fráze a názory, i když jejich pravý smysl úplně nechápe. Dle mého názoru bylo tohle zásluhou jeho přítele Williho. Díky kterému se mění v nacistu, vraha a udavače. Je ale možné, aby byl někdo zaslepen touhou pomoci státu až tak, že i po vraždách svých nejbližších stále věří, že dělá správnou věc? Přijde mi absurdní, jak si pan Kopfrkingl nejdříve svoji rodinu hýčká a pak ji pozabíjí pro její "dobro". Také začne upozorňovat na to že Hitler je nejlepším vůdcem a Židé jsou pouze špína. Nikdy tento názor nezastával, ale najednou je jím absolutně zfanatizován. Myslím si, že autor dobře zachytil atmosféru doby, možná to bylo také tím, že v té době vyrůstal.

Obsah díla

Hlavní postavou je Karel Kopfrkingl, zaměstnanec krematoria, který nadevše miluje svoji rodinu. Má ženu Marii, které říká Lakmé a dvě děti, dceru Zina a o dva roky mladšího Miliho. Rodina žije spořádaným životě v krásném pražském bytě, jediným problémem je posedlost pana Kopfrkingla jeho prací. Jeho zaměstnání ho ovlivňuje i v jeho světovém názoru; miluje smutné věci, pohřeb žehem považuje za jediné důstojné rozloučení se světem, jakýkoli hovor končí v obřadní síni, také neustále rád upozorňuje na jízdní řád smrti. Jednoho dne také vezme svoji rodinu na pouti do panoptika mrtvol. Začne se setkávat s přítelem Willim Reinkem, který je čistý němec a má čestné postavení v SdP. Kdykoliv se setká s panem Kopfrkinglem, snaží se ho přesvědčit ke vstupu. Pan Kopfrkingl to odmítá, nedělá rozdíly mezi lidmi a nemá rád válku ani jiná násilí. Postupem času si však pod vlivem Williho uvědomuje svoji německou krev. Od Williho se dozví, že jeho žena a částečně tedy i děti jsou Židé a jelikož pro také lidi není v novém "čistém" státě místo, stává se z pana Kopfrkingla vrah. Když děti odjedou k tetě do Slatiňan oběsí Lakmé v koupelně a ohlásí to na německé kriminálce tím způsobem, že spáchala sebevraždu ze zoufalství. Po nějakém čase se začne bát, že Miliho nevezmou do německé školy, protože je velmi podobný Lakmé. Začne proto jednat. Vezme syna na procházku do krematoria. Tam ho utluče železnou tyčí a zavře jej do rakve k německému důstojníkovi. Rakev bezcitně zatluče hřebíky zpátky a policii oznámí, že se ztratil. Stejný osud chystá i pro Zinu, ta mu ale uteče. Z pana Kopfrkingla se nestal nejen vrah, ale také udavač, kterému se nepříčilo udat své známé Židy ani kolegy z práce, díky čemuž se stal ředitelem krematoria. Krátce na to se zblázní a je odvezen do blázince. Když se po válce vrací zpátky domů, vidí jen hlouček utrápených lidí vracejících se z koncentračního tábora, mezi kterými poznává své staré známe. Nechápe to, protože on jim přeci pomohl.

Citace z knihy:
Po večer pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řek: „Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“
A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka.
„Je tu horko,“ řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, „asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.“
Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl:
„Co abych tě, drahá, oběsil?“
Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to."